Zápisky z Paříže

Praha 30. 4. 1998

Tak to vypadá, že pojedu od listopadu na pět měsíců do Paříže na stáž do jedné laborky. Ještě to nemám černé na bílém, ale přijde mi to příští týden. Podmínkou je, že budu chodit od září šest týdnů na intenzivní kurs francouzštiny (3 250,-), ale to se dalo čekat.

Paříž 4. 11. 1998

Bydlím na jihu Paříže v Issy les Moulineaux v ubytovně pro stážisty (bývalý kněžský seminář).

Nemůžu psát nikomu maily, jednak mam děsně málo času a jednak jsem v šílené permanentní depresi. Práce se nedaří, nikomu takřka nerozumím a šíleně se mi stýská. Stipendium bohužel nestačí zároveň na ubytování, stravu i kurs francouzštiny. A takhle na zimu se mi pod most moc nechce.

Paříž 9. 11. 1998

Počáteční depka už mě z větší části opustila, i když se mi furt stýská.

V sobotu jsme s Jardou (pražský kolega, se kterým společně pracuji) odcházeli úplně mrtví po třinácti hodinách v labu asi v deset večer (jako ostatně celý týden). Rozhodli jsme se, že se odměníme, a koupili jsme si sedmičku červenýho a vyrazili k Eiffelovce. Líp mě Paříž přivítat snad ani nemohla (do té chvíle jsem jen viděla kolej, laborku a metro). Věřte mi, že na ten pohled z Trocadera na osvětlenou Eiffelovku se zářícím nápisem „420 dní do roku 2000“ a s vrcholkem ztrácejícím se v mraku nikdy nezapomenu. Moc jsem na Vás myslela, doufám, že aspoň někdo škytal.

V neděli ráno (to je laborka naštěstí zavřená) jsme jeli autem (2 kolegové a já) do Fontainebleau, což je takový rozlehlý les asi 50 km na jih od Paříže se spoustou pískovcových balvanů až skal, na které se výborně šplhá. Bylo to super, počasí taky docela vyšlo. Na jedné z nejvyšších skal jsme poobědvali chleba, francouzské sýry a mírně alkoholický jablečný mošt. No prostě paráda. Na kolej jsem dorazila nějak po osmé. Dneska mě všechno bolí.

Paříž 12. 11. 1998

Už vůbec nevím, co je za den, jak se jmenuji a kolik je hodin.

Včera jsem tu byla do dnešních dvou, předevčírem do včerejších půl jedné a dneska přeruším experiment a prchnu snad už po desáté. Ty sedmnáctihodinové směny mi nějak nedělají dobře. Krom toho jsem dneska zapomněla jít na oběd a pak už měli zavříno v kantýně, takže jsem měla jen instantní polívku. Vzhledem k tomu, že poslední týden je oběd mé jediné jídlo denně (k snídani si o půlnoci moc nenakoupíš a večeřet k ránu taky není to pravé), mám trošku hlad, trošku mě bolí hlava a je mi děsně smutno. Možná jsem se mohla zavřít v nějaké laborce 20 m pod zemí u nás doma, aspoň bych občas viděla známé tváře (po nocích na fotkách).

Jinak Francouzi jsou ohromě taktní a tolerantní. Například už týden tu chodím na pánský záchod (od dámského se v ničem neliší), protože mi ho Jarda po mém příjezdu ukázal. Párkrát jsem se tam s nějakým chlapem potkala, ale to mi nebylo divné, říkala jsem si, že maj u laborky jen jeden (ono tu těch ženskejch taky moc neni). Až dneska jsem si všimla, že ve vedlejší chodbě je taky takový, ale s označením dámy. No a nikdo se nad tím nepozastavil.

Zítra nebudeme měřit, páč je studentská konference (mám tam taky poster), celé se to odehrává francouzsky, takže to bude opravdu pro mě nabité informacemi, co na tom, že jim nebudu rozumět?

Paříž 13. 11. 1998

Středeční oslavy (ve Francii nedělní režim) konce 1. světové války jsme s Jardou oslavili prací. Tenhle finiš ale koncem listopadu pomine, přijedou nějací Bělorusové a zaplaťpánbůh obsadí aparaturu. Do té doby se ale snažíme experiment dokončit. Ve čtvrtek jsme skončili ve dvě ráno s přípravou vzorků – bylo třeba je před měřením pár hodin „zapéct v troubě“, takže jsme se to snažili dodělat, abychom konečně ve čtvrtek dopoledne začali měřit. Což se podařilo.

Dneska jsme výjimečně neměřili kvůli té konferenci, ale od zítřka zase začnou nejmíň dvanáctky. Necháme si volné jen neděle, abychom to stihli. Ale spíš se s Jardou dohodneme a budeme sem jeden chodit brzo ráno a druhý tu zůstane do noci. Jedno měření trvá asi patnáct hodin (každou půl hodinu je třeba vyměnit vzorek) a máme jich dvanáct.

Dneska byla ta konference, tudíž bylo leháro, sladce jsem podřimovala ve VELMI pohodlném sedadle v přednáškovém sále, zatímco se vepředu v sále někdo pinožil francouzsky. Trochu mě vyrušily dvě posterové sekce (1 dopoledne a 1 odpoledne), kterých jsem se bohužel aktivně účastnila. Po pravdě řečeno jsem ale rozuměla přednáškám o dost víc, než jsem čekala. Přeci jen je ta vědecká francouzština té angličtině podobnější než normální rozhovor.

Zapomněla jsem si doma fén, který se mi konečně podařilo včera ráno zakoupit (dosud jsem prakticky nebyla mimo laborku v otvírací době kteréhokoli obchodu), takže jsem na té konferenci výjimečně nevypadala jako jezinka. Francouzštinu cvičím v podstatě jen při nakupování, což je dost zřídka, jinak jsem furt zavřená v práci. Tam mluvím s kolegy z laborky, což je jistě poněkud stresuje, neboť se musej děsně soustředit, aby během mé věty neusnuli. Ale myslím, že se to velmi pomalu lepší.

Co se týče stravování, po tom, co jsem výše napsala, nemá asi smysl předstírat, že si vařím. Obědy mám v menze, vaří dost zdravě, samá zelenina, a kupodivu je to i velice dobré. Oběd vyjde na 20 FF a zahrnuje hlavní jídlo, vodu (z takových váz, které jsou v menze na každém stole), a dále se do těch 20 FF vejdu s dvěma miskami dle chuti (s nějakým salátem, moučníkem, kusem ovoce atd., dost velký výběr).

Depka už mě přešla, ale mám pocit, že jsem tu už aspoň měsíc (to asi z té práce).

Paříž 20. 11. 1998

Doufám, že se máte krásně, v Praze prý sněží a je tam romanticky, tak si to pěkně užívejte. To v Paříži je docela zima, ale zatím ani vločka. Kam půjdu v neděli ještě nevím (v sobotu jako obvykle do školy).

Minulou neděli jsme zas byli na výletě, tentokrát na Mont Saint-Michel, což je nádherný klášter a městečko kolem něj na jedné hoře trčící z moře (když je příliv, tak ho s pevninou spojuje jen silnice) či z bahna (když je odliv). My jsme tam pochopitelně byli za odlivu. Je to na kraji Normandie, skoro u Bretagne (asi 4 hodiny cesty autem z Paříže). Užili jsme si suprově. Kromě prohlídky skoro bludišťového hradu jsme blbli na břehu moře (teda bahna) a čas od času jsme zapadli do nějaké několikametrové trhliny v zemi.

Mont Saint-Michel

Jo a abych nezapomněla, v sobotu jsem byla pozvána na večeři k jedněm starším manželům, kterým jsem předávala vzkaz a bonboniéru od jedné kolegyně z Prahy. Bylo to výborné. Předkrm: dary moře (mj. ústřice – jedla jsem je prvně v životě), hlavní jídlo: vepřové maso s kapustičkami (mňam) a příkrm: francouzské sýry. K tomu všemu se pilo samozřejmě odpovídající víno (celkem 2 druhy). No a navíc jsme si asi 3 hodiny povídali, nechápu, jak jsem to se svou francouzštinou dokázala. Probrali jsme kde co, počínaje gastronomií, přes horolezectví až po lingvistiku.

No jinak přes týden nic moc nového, měříme dalo by se říci ve dne v noci, už se to docela rozjelo. Příští pátek přijede šéf, takže půjdeme na kobereček. Už se moc těším.

Paříž 25. 11. 1998

Dneska mám opravdu úspěšný den. Když jsem ráno místo deodorantu použila extra silně tužící lak na vlasy, pochopila jsem, ze dnešek není experimentální práci příliš nakloněn. Což se potvrdilo.

Paříž 26. 11. 1998

Včera jsme doměřili, od aparatury nás konečně vyhodili Bělorusové, a tak teď začíná poněkud stresující proces zpracovávání výsledků. Přijel šéf, aby nám s tím pomohl, teda hlavně proto, že budeme psát zvaný článek, termín odeslání 15. prosinec. Takže to nejhorší nás asi teprve čeká.

Paříž 9. 12. 1998

Délku směn jsme stáhli na 12 hodin.

Minulou sobotu večer pršelo, ale přesto jsem si na hladké ploše v areálu university vyzkoušela Jardovy kolečkové brusle. Musím si je po Novem roce taky koupit. Je to super.

S Jardou jsme se dohodli, že se tu na to o víkendu vybodneme a pojedeme do Alp. Musím si tam někde půjčit lyže. Nikola (jeden Francouz z laborky) je v Grenoblu na konferenci, tak tam budem mít základní tábor.

Paříž 14. 12. 1998

Víkend byl prima, v sobotu ke konci odpoledne sice trochu pršelo, ale zato v neděli bylo celý den azúro. Krásně jsme si zalyžovali (v půjčovně jsem si najala Rossignolky, jezdily skoro samy). Ze soboty na neděli jsme přespávali v Grenoblu v docela fajn hotelu. Jsem poněkud rozlámaná po osmihodinové cestě autem (do Paříže jsme dorazili dneska ráno o půl čtvrté), ale stálo to za to.

Paříž 11. 1. 1999

Tak jsem po vánočních prázdninách zase tady s novými úkoly. Cesta autem proběhla dobře (já + další dva zde studující Češi), do Paříže jsme dorazili včera nějak po šesté ráno. Posledních necelých 100 km jsem dokonce řídila.

Paříž 13. 1. 1999

Můj včerejší narozeninový den se vydařil, Francouzi se nezapřou. Od Nikoly jsem dostala puget (růže a ještě něco bílého, vypadá to trošku jako šeřík) a od Christopha tři krásné bílé růže. Taky mi zazpívali „Joyeuse anniversaire, joyeuse anniversaire!“, což je místní varianta „Happy birthday to you!“, či chcete-li Svěrákova „Káča má narozeniny, my máme přání jediný, štěstí zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví!“. Po pravdě řečeno, něco podobného jsem ještě nezažila. Večer krásně chumelilo, byla jsem si zaplavat v bazénu v Issy, no prostě paráda. Bazén byl prímovej (29 stupňů!), ale stihla jsem to jen na půl hodiny, páč byla tak trochu kalamita. Napadlo asi 10 cm sněhu (do rána převážně roztál). Takže jsem si ten včerejšek přeci jen užila.

Paříž 18. 1. 1999

Víkend jsem prožila výborně. Obě dopoledne jsem prospala a o odpoledních jsme s Evou (to je jedna o rok starší moc prima Slovenka tady) brouzdaly po Paříži. Je opravdu dobrý sprievodca! Počítám, že když už se nenaučím francouzsky, tak slovensky určitě. Řekla bych, že jsme za víkend nachodily aspoň 40 kilometrů, přičemž v neděli z toho aspoň 10 v Musee d’Orsay, což bylo super.

Socha Svobody na pařížském mostě

V pátek a v sobotu byl hrozivý vítr a pršelo, v noci se skoro nedalo spát, jak mlátily větve stromu o tu mou rezidenci.

Paříž 28. 1. 1999

Dneska musíme dopsat ten článek (trošku nám editor časopisu posečkal, ale teď už máme ultimátum). Dovedete si představit, jak to vypadá, když je víc autorů a téměř každý je někde jinde a upravené verze se posílají e-mailem. Pod článkem je 7 autorů (Jarda je 1. autor, já druhý, pak tam je náš šéf Pepa, francouzský šéf, člověk, co nám dělal nějaké programy a 2 chemici, kteří „vařili“ unikátní biomolekuly pro naše experimenty) a teď si představte, že všichni kecaj do toho, jak bude článek vypadat! To by se z toho jeden picnul.

Navíc do konce ledna musím odeslat dvoustránkový abstrakt na srpnovou konferenci v Holandsku. Pikantní na tom je, že ten příspěvek má byt o tom, co tu teprve změřím. Ha, ha.

Paříž 1. 2. 1999

Tento víkend bylo netypicky nádherné počasí (úplně modrá obloha), dneska už tomu pro hnusné mrholení ani nemohu uvěřit. V sobotu jsem si vyjela na odpolední projížďku na kolečkových bruslích a dojela jsem ode mě z jihu Paříže až k Vítěznému oblouku. Jela jsem přes Bois de Boulogne, dívala jsem se tam na koně, bylo to super. Jedna část parku byla úplně plná dědulů, co hráli Petanque, což jsou takové kuličky pro obstarožní Francouze, a navíc bez důlku. Trochu jako čára, nebo tak něco. Hrají to s kovovými koulemi o průměru asi 7 cm. No pro samou kouli nebylo kam šlápnout.

Večer jsme se sešly s Evou a vypily jsme flašku červenýho u mě na koleji. V neděli jsme spolu šly na výlet pěšky (i s blouděním asi 20 km) do Versailles, což bylo zpestřeno tím, že jsme neměly mapu. Ptaly jsme se domorodců a orientovaly se podle lokálních orientačních plánů na dřevěných cedulích v lese. Vždycky, když jsme narazily na nějaký plot, tak jsme ho přelezly. Prostě byla sranda. Cestou jsme taky vylezly na jeden kopec za Paříží, na kterém je hvězdárna. Odtud byl nádherný pohled na celé město. Nakonec jsme Versailleský zámek k svému nemalému překvapení nalezly a prošly jsme se zahradami. Docela mrzlo, takže nás to kolem šesté, když slunce začalo zapadat, zahnalo na vlak. Opravdu se to vydařilo.

Paříž 12. 2. 1999

Včera odpoledne mi odjel Honza (byl tu na týden), takže už je tu zase vše při starém. V Praze je prý spousta sněhu. Tady občas chumelilo, občas bylo polojasno, snad jen jediný půlden bylo opravdu krásně (to jsme byli na Eiffelovce). Teď je azúro, to asi že Honza odjel.

Eiffelovka (vzadu...)

Jinak jsme si docela užili, byli jsme v Louvru, v Notre Dame, na zámku ve Versailles, v Muzeu vědy, v Pantheonu, na Eiffelovce (to byl snad jediný půlden, kdy bylo opravdu krásně), na Sacre-Coeur (Honza byl zejména nadšen rejem v přilehlých ulicích Montmarteru, to víte, on je na ty větrný mlejny...), v panoramatickém kině (sférické plátno) v La Défense, no a dál si už nemůžu vzpomenout.

Paříž 12. 2. 1999

Sobotu jsem strávila více méně s československou komunitou, na kolej jsem dorazila skoro v půl jedenácté. Na koleji zase bylo nějaké mecheche, teda přesněji maškarní bál, opět šílený rambajs v okruhu několika kilometrů. Rozhodla jsem se, ze když už se toho musím účastnit, tak tentokrát aktivně a šla jsem se připojit k reji. Bez problémů jsem zapadla a vydržela jsem tam do půlnoci. Cestou do pokoje jsem naštěstí žádný střevíček neztratila – obávám se, že by se o něj popralo hned několik pochybných individuí z různých koutů světa.

V neděli jsme se byli s Jardou projet na bruslích industriální zónou („periferik“) a když jsme nakonec našli les, byly v něm jen pískem vysypané cestičky. Tak jsme se přezuli, a jak se tak procházíme kolem z větší části zamrzlého malebného jezera, uviděli jsme v ledu uvězněnou zoufalou labuť. Asi hodinu jsme tam pobíhali ve snaze někoho sehnat nebo aspoň ukrást loď, ale vše marno (byla asi 6 m od břehu, tloušťka ledu tak 2–3 cm a u břehu nebyl). Nakonec se tam objevila policie, tak snad ji zachránili. Dneska mě pěkně bolí v krku.

Příští pondělí mi přijede na tři týdny šéf, takže začne maratón měření. Zatím obsazují aparaturu jiní, já předstírám přípravy.

Paříž 4. 3. 1999

Tak se zase ozývám mezi měřením, co je nového. Nějak nevím co dřív. Jak jsem v laborce, je pořád co dělat a jaksi si připadám blbě, když sedím u počítače a píšu mail. Takže tak odbíhám o mezírkách od aparatury, čímž se předem omlouvám za to, že to asi bude trochu zmatené.

V neděli odpoledne jsme šli s Jardou a mým šéfem Pepou do Invalidovny, kde je mj. Napoleonova hrobka. Trochu mě rozlítilo, že ho oslavujou s neuvěřitelnou pompézností, když uvážím, kolik lidských životů má na svědomí. Taky tam je vojenské muzeum, což bylo dost zajímavé (je tam vystavené všechno od obrazů, přes zbraně až po vycpané koně) nicméně mírně depresivní. Například tam byl hrudní plát nějakého vojáka z bitvy u Waterloo prostřelený skrz naskrz (dvě díry) koulí o průměru aspoň 10 cm. Pak jsme se šli projít po městě a skončili jsme v latinské čtvrti (to je jedna z nejstarších částí Paříže ještě z doby Římské slávy) v útulné hospůdce na supr přejídací večeři – opékali jsme si maso přímo u stolu na lávovém kameni, přičemž nám nosili, dokud jsme mohli, všechny omáčky, salát a plátky masa, no prostě paráda.

Včera večer (v pondělí) jsem byla s Evou a ještě dalšími třemi Čechy v pařížské Opeře (stará budova, tzv. Palais Garnier) na Mozartově „La Clemence de Titus“ (Titova velkodušnost). Vůbec jsem nevěděla, že něco takového napsal. Bylo to moc pěkné, sice jsme neměli program (stál 60 FF, jako ten nejlevnější lístek, který jsme pochopitelně měli), ale docela jsem rozuměla. Jednak to bylo docela dobré herecky, ale i textu bylo dobře rozumět – zpívali sice italsky, nicméně to bylo s francouzskými titulky. Fakticky, promítali je nad scénu na oponu.

No jinak měřím a měřím, vždycky si v mikroskopu najdu nějakej vhodnej mikrokrystal (o rozměrech několika mikrometrů), vhodně ho zorientuju a posvítím do nějakého pěkného místa laserem. Pak měřím spektrum. Pokud krystalek rovnou nepropálím, tak si pak prohlížím ty píky ve spektrech, které se většinou ztrácej v šumu, a rvu si vlasy. Už skoro šilhám.

Včera jsem nebyla ve škole, protože jsme se byli podívat (tady v Paříži) na velkolepé zemědělské výstavě (trvá jen týden a bývá každý rok). Bylo to super, něco jako Země Živitelka u nás (ale tam jsem nikdy nebyla, takže vlastně nevím). Bylo tam asi 7 obřích pavilonů (některé i o několika patrech), kde jsme (Pepa, Jarda, Eva a já) mohli obdivovat např. lovecké psy (spousta klecí se štěňaty nabízenými ke koupi) a jejich exhibice, nejrůznější ryby v jezírkách, uprostřed haly byl třeba kus živého lesa, no něco neuvěřitelného. Spousta koní i jejich exhibice (zaujal nás takovej kovboj, co jezdil třeba ve stoje na dvou koních – na každém stal jednou nohou a koně běželi cvalem). V téhle hale mi stylově upadl podpatek, takže jsem sháněla kladivo, což se podařilo, ale tomu koňaři to jde asi jenom s kopytama. Nějakej pán mi nabízel dokonce podkovu, všichni Francouzi kolem (v těch stájích) z toho měli ohromnou srandu. Nakonec mi ho tam Pepa s Jardou připevnili sami i bez kladiva, ti francouzští podkoní jsou úplně neschopní.

Většina zemědělských produktů byla spojena s ochutnávkou (kravské, ovčí i kozí sýry, paštiky a různé pomazánky, no MŇAM). Takže člověk si mohl poplácat třítunovou krávu a pak od ní ochutnat kus sýra.

Kromě zvířat a jídla tam byly taky všechny možné pomůcky pro zahrádkáře, taky pavilon věnovaný cizím zemím, kde mimo jiné točili Plzeň a před Tahiti barem tančily polonahé Tahiťanky (mimochodem velmi dobře). No strávili jsme tam 8 hodin čistého času a myslím, že až na to, že tam bylo dost lidí, se to vstupné 55 FF opravdu vyplatilo. Takže půjdu nejspíš do školy v sobotu (měřit), když jsem se ve středu flákala.

Paříž 29. 3. 1999

V neděli jsem vyrazila na veliký výlet na bruslích, nejprve jsem se odrovnala cestou do Meudonu na hvězdárnu (furt do dost prudkého kopce, ale zato je tam krásný výhled na celou Paříž), teda nebyla jsem uvnitř, to se, zdá se, nesmí, ale prošla jsem parkem a mimo jiné objevila krásnou sekvoj (můj oblíbený strom). To nejhorší mě ale teprve čekalo – sjezd z hvězdárny k řece. Cestu z kopce zatím moc nezvládám. Sice jsem neupadla, ale zato jsem si při snaze přibrzdit trošku odřela ruce o venkovní zdi domů (mají tu dost drsné omítky). Bylo nádherně, nebe bez mráčků a tak jsem si udělala pěkný okruh po Paříži – od řeky po okraji Bois de Boulogne až skoro k Arc de Triomphe, pak k Trocaderu, na Elysejská pole a odtud k Invalidovně. Cestou jsem se navíc úspěšně seznámila s několika Francouzi, což považuji vzhledem ke své bruslařské vizáži a předváděným kreacím za osobní úspěch.

Domů jsem dojela asi v šest a šla jsem hned spát (trpím nejspíš nějakou jarní únavou). V devět (ještě večer) jsem se vzbudila a započala předběžné balení a v půl jedenácté zkonstatovala, že toho tady budu muset půlku nechat.

Zdravím ze stále jarní, téměř letní Paříže a už se děsně těším do podmračené studené, nicméně mojí Prahy (už ve středu ráno!).

Paříž 17. 2. 2000

Tak se rok s rokem sešel, jak se říká, a já už jsem zase tady. Zřejmě mi to loni nestačilo.

Dneska jsem měla k obědu nějaké rourovité těstoviny s dobrou sýrovou omáčkou s opečenými kousky masa. Jinak se mám nic moc, nemám tu moc co dělat a přitom bych asi měla vykazovat nějakou činnost. Je to komplikované. Sedím tu jako tupík a čekám do úterka, až bude volná aparatura, bojím se na někoho promluvit, každej má svou práci, pochopitelně. Zatím píšu něco do disertačky, včera jsem tady něco dělala s tím mým anglickým textem a Pierre-Yves (P.-Y., francouzský šéf) to viděl a hned to ze mě vymámil, že by si to rád přečet. Příští týden snad budu moci od úterý do soboty měřit (kromě čtvrtečního odpoledne). V pondělí si ty svoje serepetičky zase budu muset rozebrat, protože se tady nějaký lidi pinožej s měřením nějakých monovrstev pod mikroskopem, pochopitelně na jiném mikroskopovém stolku a nepolarizovaně. V úterý zase nastoupím a znova to budu všechno montovat a štelovat. Cha cha.

Překvapilo mě, jak rychle jsem se dostala do loňských pocitů, asi tomu taky napomohly ty všechny typické vůně a pachy Paříže – spálená guma v metru (metro na většině tratí má gumová kola), charakteristický odeur laborky, vůně pouličně prodávaných jídel, ranní vůně z pekáren, a tak dále, a tak dále. Snad se mi jen tolik nestýská, jako loni na začátku pobytu jednak to není už takový šok a jednak jsem si na tu samotu zvykla trošku už v Praze po Honzově odjezdu do Německa. Počasí se dneska konečně usmálo, včera byla děsná bouřka a padal déšť se sněhem. Už by mohlo aspoň začít jaro, když už nic jinýho.

Paříž 29. 2. 2000

Kromě pondělka jsem celý týden s většími či menšími úspěchy měřila spektra krystalků modifikovaného dinukleotidu Gp_CC. V sobotu jsem měřila od rána do deseti večer jako divá. V sobotu odpoledne jsem pak měřila ještě jiný krystalek (AMP s niklem) a náhodou se mi podařilo najít exemplář s hezkou boční plochou, ze které nešlo loni měřit, takže mám poslední chybějící (šesté) spektrum do článku. Juch!

Včera (v pondělí) ráno jsem se stěhovala. Můj nový pokojík je prima. Je docela velký rozlohou (odhaduju tak 9 m²), nicméně s objemem už je to horší. Bydlím v podkroví, takže celá jedna stěna je skosená pod úhlem 45 stupňů a dovoluje stropu se uplatnit asi jen na 0,5 x 2 m u dveří. Taky tak trochu začínám chápat, jak to asi dělaj kosmonauti... Mám koupelnu přímo na pokoji (u té nezkosené stěny) a má rozměry asi 1,5 x 0,75 m a je tam sprcha a umyvadlo. To umyvadlo je velikosti tak 20 x 10 cm a kousek nad ním je polička pod zrcadlo, takže když si chci vyčistit zuby a nenaplivat si na podlahu, musím vměstnat hlavu pod poličku a plivat do zatáčky. Mytí obličeje je téměř artistický výkon. Nicméně mám děsnou radost, že to všechno mám. Záchod a kuchyně jsou společné pro čtyři pokoje, ale zatím jsem viděla jen jednu docela sympatickou Irku včera v kuchyni. Bydlím v krajním pokoji, takže ta kuchyň a záchod jsou asi 2 m přes chodbu. Všechno je čisté a nové, a je tam klid, tak si lebedím.

Je to asi 500 m přímou čarou na jih od katedrály Notre Dame, tedy na levém břehu Seiny, ale na řeku z okna pro domy nevidím. Jsem asi ve čtvrtině spojnice mezi Notre Dame a Pantheonem – blíž k Pantheonu (to je ten barák s řeckejma sloupama co má v kupoli zavěšený Faucaultovo kyvadlo). Mám taky balkónek (asi 0,75 m²), vlastně je to výklenek na střeše, je asi 30 cm nad úrovní pokoje a zábradlí je asi do pasu, a kolem už je jenom střecha. Je to paráda, obzvlášť v noci ten pohled na osvětlenou katedrálu.

Paříž 9. 3. 2000

Včera mi přikrášlili můj i tak krásný pokojík – objevil se mi tam (na jediné svislé a dost velké zdi) obraz.

Minulý čtvrtek jsme byli na zemědělské výstavě, bylo to docela prima, ale trochu menších rozměrů než loni. Absolvovali jsme mimo jiné dvě soutěže (hry) od Danone a Nestle, které spočívaly ve vyplňování dotazníků, kde byly otázky typu: čím se živí kráva, kolik mléka nadojí denně a tak. Odpovědi se daly najít na rozjásaných panelech po okolí. Potíž byla trochu v tom, že to bylo francouzsky, ale zvládli jsme to a vyhráli jsme jogurt a kyselý mlíko. No úžas.

V neděli dopoledne jsem byla na tradičním výletě na bruslích a odpoledne jsme byli se šéfem (přijel na 2 týdny) v botanické zahradě, ale zatím toho ještě moc nekvetlo. Zpátky jsme šli přes les sv. Vincenta, kde je strašlivý polom (ještě od té vichřice před vánoci), bylo to docela dobrodružné, žádná cesta jen sem tam pěšinka končící pod kládou. Zpestřila jsem si to tím, že jsem měla sukni. Orientovali jsme se podle veliké špičaté uměle vytvořené skály na obzoru, která je součástí zoologické zahrady a bydlí na ní kozorozi. To byla jediná klika, jinak jsme tam asi museli přespat...

Paříž 16. 3. 2000

Pracovní týden jsem začala skvěle. V pondělí ráno jsem šla pro tekutý dusík do sklepa a cestou výtahem nahoru mi tento při marné snaze do něj narvat 60 kg dewarku přivřel zasouvacíma železnejma dveřma hlavu. Tak to už tu disertaci asi nenapíšu...

Jinak se mám docela dobře, tady už začíná jaro (dneska byla prý v Praze vánice?), kolem ulic na trávníkách je plno narcisek a macešek, no paráda. Dneska je nějak zataženo, jen doufám, že na neděli se to vylepší. Minulou neděli (bylo nádherně) jsem vykonala cestu na bruslích podél Seiny přes víc jak půl Paříže, jela jsem od Notre Dame až do Issy les Moulineaux (kde jsem loni bydlela) a tam jsem si šla zaplavat do bazénu. Je to úžasný, vždycky se v neděli odrovnám a pak zbytek týdne sedím bud u počítače nebo u spektrometru...

Paříž 23. 3. 2000

Ahoj všichni, tak se zas po delší době konečně dostávám k psaní. O práci snad ani nebudu psát – měřím, a když ne, tak zpracovávám – faktorová analýza se na mě šklebí ze všech koutů a tak vůbec.

V sobotu jsem měřila, ale neděle se odpočinkově užasne vydařila. Váhala jsem, jestli Vám mám vůbec o nedělním programu psát, ale Vy jste natolik morálně silní, že to jistě snesete bez úhony...

Profesor Turpin (P.-Y.) nás (Čechy, kterých se tu minulý týden nahromadilo 6!) pozval k sobě na chalupu za Paříží (asi hodinu vlakem). Měl objednané krásné počasí, ačkoli ráno bylo v Paříži zataženo, nad „Chateau Turpin“ byla úplně modrá obloha. Začali jsme uvnitř u hořícího krbu bílým vínem a ochutnávkou dvacetiletého portského (které jsme hostiteli přinesli) a předkrmem ve formě různých druhů tvrdých salámů, okurčiček a ředkviček namáčených do tvarohové, jemně kořeněné pomazánky. Venku se udělalo tak krásně, že jsme celé odpoledne seděli venku v krátkých rukávech, jedli barbecue, klobásky, dva druhy zeleninových salátů, popíjeli úžasná vína, jedli různé sýry, madame vyrobila mňamkózní ovocný koláč (dokonce dva druhy), no prostě paráda. Nakonec si někteří dali kávu, někteří whisky a P.-Y. vybalil doutníky Havana tlusté jako dětská ručička a idyla byla završena (nicméně je kouřil jen on a Jarda). Pak jsme vyrazili asi na hodinovou procházku do lesa a všude dýchalo jaro. Mezitím se začalo šeřit a když jsme se vrátili z lesa, ještě jsme chvíli poseděli u krbu a pak už nám jel (po osmé hodině) vlak. Bylo to super, podařilo se mi se neopít ani nepřejíst, no nádherný den. No tak zase zpátky do reality.

Paříž 1. 4. 2000

Asi si již říkáte, dlouho se neozývá, už od ní bude pokoj. Nebude. Posledně jsem Vám psala o slunné Francii a dle ohlasů se mezi Vámi našli někteří (nebudu jmenovat), kteří mi snad i záviděli nebo co. Dobrá. Popíšu Vám tedy pro změnu všední realitu. Když pominu to, že jsem zase v sobotu v laborce, nejhorší je, že již od minulého pátku se tu děsně ochladilo.V neděli přes den padaly dokonce asi třikrát kroupy (to jsme byli na výletě ve Versailles). V sobotu jsem se byla jen tak projít po městě (bylo po dešti takže nic moc na brusle) a večer jsem pak byla v kině. Bylo to o dětství velmi chudýho irskýho kluka z 30–40. let v silně náboženském Irsku, takže si dovedete představit, že to rozhodně nebylo příliš optimistické (tak trochu film typu „Kašpárkův hrobeček“ nebo „Jak chudák ještě k větši bídě přišel“), nicméně to bylo velmi dobře natočené (je to podle pravdy, knihu napsal ten kluk – takže to přežil... ) V tom filmu byly taky humorné momenty, docela mě potěšilo, že jsem je pochopila (docela dobře jsem rozuměla – irská angličtina + francouzské titulky).

Jinak tu převládá tak nějak slizko a zima. Pod tou střechou je docela kosa. Spím ve vlněných ponožkách a přes noční košili mám ještě flanelovou košili a přes deku si dávám ještě takový poněkud nepřizpůsobivý přehoz přes postel. V laborce je taky zima, mám úplně zkřehlé prsty. Celý týden měřím, laser svítí do tmy a fotony se rozptylují. Takže je tu v podstatě veselo... Ve čtvrtek mě celý den šíleně bolela hlava jako už dlouho ne. K obědu jsem měla v menze nějaký nedovařený chobotnice a jiné mořské obludy a večer se mi podařilo zběsile rozvařit (během asi 20vteřinové nepozornosti) nějaký těstovinový polotovar až z těch těstovin vyhřezl podivný zelený lepidlovitý obsah. Za trest jsem to snědla. Chtěla jsem si spravit náladu kávou a opařila jsem si ruku. Ve tři ráno mě konečně přestala bolet hlava, a tak jsem šťastně usnula.

Paříž 11. 4. 2000

Jak se máte v tom městě, teď si nemůžu vzpomenout, jo – v Praze? Tady je docela dobře, i když počasí by mohlo být lepší. Pořád je tak nějak chladno, ačkoli sluníčko se snaží. O víkendu jsem se měla docela fajn, v sobotu jsem byla ve škole akorát odpoledne. Večer jsem byla v nedalekém kostele na klavírním recitálu nějakého mladého klavíristy ze Sicílie, bylo to zdarma, asi tady studuje klavír. Ale musím říct, že hrál nádherně. Seděla jsem tak, že jsem mu asi ze tří metrů viděla na ruce, bylo to úžasný. Hrál Mozarta, Chopina, Liszta, Rossiniho a další a i nějaký vlastní skladby. Něco takového jsem už dlouho neviděla a neslyšela. Fakt nádhera. V neděli jsem se byla projít po Paříži, nachodila jsem asi 20 km. (Mám totiž zadřené kolečko na levé brusli, asi odešla ložiska – Jarda mi slíbil, že se na to podívá, ale v sobotu odjel do Amsterodamu (koupit nějaké „léčivé byliny“, jak ho znám , a od té doby o něm nikdo neví...

Paříž 19. 4. 2000

Slyšela jsem, že v Čechách je skoro léto. Jarní Paříž se konečně začíná tvářit zase přívětivě.

Zámek Saint Germain en Laye severozápadně od Paříže

Minulý týden tu byl Honza, před dvěma hodinami odjel a konečně se udělalo hezky... Skoro celou dobu, co tu byl, bylo zataženo a většinou i pršelo. Nechápu, jak je to možný. Nicméně jsme si užili i tak, aspoň jsme viděli spoustu muzeí a netrápilo nás ranní lenošení.

Eiffelovka a La Défense

Předvelikonoční Paříž je plná čokoládových králíků v nadživotní velikosti a dívek s perspektivou bezmodřinovatého pozadí (některé české zvyky jsou pro Francouze zcela nepochopitelné). Ale stejně bych radši byla doma. Vzhledem k tomu, že posledních 10 dní bylo v Paříži dost zima a deštivo (jak jinak, když chce člověk ukázat příteli slunnou Paříž...) a navíc jsem minulý týden při čekání na zpožděný Honzův autobus pěkně nastydla, budu se asi o víkendu léčit z přecházené chřipky.

Paříž 26. 4. 2000

Pokud se vše zdařilo, právě jsem dokončila poslední experimenty zde v Paříži. Huf. Chce se mi strašně spááát.

Paříž 29. 4. 2000

Tak se tu pinožím se zpracováváním spekter. Já nevím, proč jsem toho probůh měřila tolik. Budu si asi muset na to zpracovávání najmout nějaké brigádníky... no aspoň svátek práce oslavím prací. Dělám nějaké fity a ten program se s tím vždycky děsnou dobu pere, takže je to dost zdlouhavé a po chvíli zaučení by tuto fázi zvládla i nějaká důvěryhodnější cvičená opice (což mi na sebevědomí taky nepřidává). Bohužel to zároveň stále přepracováváme (ten program stvořil Jarda) a vlastně pořád optimalizujeme algoritmus a dolaďujeme blbinky, takže se spousta věcí musí dělat několikrát. Děs běs. Právě jsem si uvařila kakao (Nestle sáček) a teprve když jsem ho zalila horkou vodou, přečetla jsem si návod, že se to mělo rozpouštět v mlíce... Nicméně mlíko tu stejně nemám a ono to takhle taky není tak špatný...

Jinak skoro pořád prší. No humáč. Ta Paříž mi to dělá schválně. Dokonce i šéf, který je teď v Japonsku, mi psal, jak je v Okazaki krásně. Kdybych napsala, že začínám propadat skepsi ohledně dodržení termínu odevzdání disertace (půlka června), tak bych zbaběle lhala. Už jsem jí dávno propadla. Doufám, že se máte líp.

Paříž 4. 5. 2000

Jak se máte? Tady je to hrozné, moc se pracuje, málo spí, nepravidelně jí a těší se domů, kde se bude muset taky moc pracovat, málo spát a nepravidelně jíst. Včera jsem tu byla zase (jak už začíná být zvykem) do čtvrt na dvě ráno. Jinak mě ani nemrzí, že jsem furt zalezlá u počítače, neboť přes den je tu tak 13 stupňů, přes noc nevím přesně, ale začínám se bát, aby mi na balkoně nezmrzly brambory. Jinak se mám dobře a spoléhám na šintoistické sily. Šéf mi z Japonska napsal, že se za mě přimluvil (ohledně dokončení disertačky) ve svatyni Rokusho, která je zasvěcena koni (to je symbol síly a úspěchu) a je spojována s největším šógúnem Ieatsu Tokugawou. To si prý musel umýt ruce vodou, která vytéká z malého draka, projít branou přemítání a branou života, potom vhodit do takové bedny před svatou budovou penízek, sepnout ruce, vyslovit přání nahlas a dvakrát tlesknout. Šintoističtí bůžkové jsou prý velmi tolerantní a v zásadě jim nevadí (jak mi napsal), jestli dotyčný v ně věří, žije mravným životem a tak. Prostě přijď, vyslov předepsaným způsobem přání a šintoistické síly už udělají, co budou moci. Takže to snad stihnu.