Na podzim roku 2001 jsem se svojí přítelkyní odjel do světa na zkušenou. Především proto, že nás lákaly vzdálenější a exotičtější kouty naší planety a také abychom trochu rozšířili naše jazykové obzory, jsme se rozhodli pro Jižní Ameriku. A aby to dobrodružství nebylo zase až tak divoké, padla volba na Chile, která se nám zdála být zemí relativně bezpečnou a ekonomicky stabilní, což mělo být důležité při našich snahách o shánění pracovních příležitostí. Po prvních třech měsících, které jsme střídavě strávili návštěvou jazykové školy v Santiagu a cestováním po neuvěřitelně krásných, lidskými zásahy často zcela nedotčených oblastech na samém „konci světa“ v Patagonii a Ohňové zemi, se mi podařilo sehnat práci přímo v oboru. Nastoupil jsem u softwarové firmy, která se svou velikostí i zaměřením podobala Komixu, a okamžitě jsem byl přidělen na projekt migrace databázové aplikace z Informixu na Oracle. Velmi jsem v tu chvíli ocenil, že jsem v Komixu měl možnost získat zkušenosti s Informixem, protože to byla zřejmě rozhodující informace v mém Curriculum Vitae, která oslovila mé budoucí zaměstnavatele. Projekt neprobíhal v Santiagu, kde má firma sídlo, ale v asi 500 km severně vzdáleném městě La Serena pro místní zdravotní ředitelství, které zastřešuje státní nemocnice daného regionu. Na projektu jsme kromě organizační podpory šéfstva ze Santiaga pracovali ve dvou, s kolegou Rodrigem. Pro migraci byly použity dva nástroje: Oracle Migration Workbench pro migraci databázového schématu, především uložených procedur, triggerů a pohledů, a Hydra společnosti Querix, která sloužila pro migraci 4GL aplikací. V následujících odstavcích je zachyceno pár zkušeností, postřehů či zážitků, které více či méně souvisí s mou prací v Chile.
Každý národ se vypořádává s odbornými termíny po svém. Počítačový obor je toho v posledních letech skvělým příkladem, který zdaleka neovlivňuje jen mluvu lidí z branže. Např. hrdí Francouzi si pro každý nově se vynořivší anglický termín vytvoří svůj vlastní francouzský ekvivalent. Používat anglikanismy by pro ně bylo morálně naprosto nepřijatelné. U nás, mám pocit, je situace spíš opačná: přestože existují poměrně elegantní a srozumitelné české výrazy, světáčtí odborníci raději prokládají své věty anglickými zaklínadly, maje zřejmě pocit, že tím dodají na působivosti; občas se cizojazyčná slova ještě „zlidští“ českým tvaroslovím. Úplným extrémem je pak použití principu „piš, jak slyšíš“, kdy se místo pěkného českého „rozhraní“ napíše „interfejs“.
Chilani (nemaje jiné zkušenosti, nechci zobecňovat na všechny španělsky mluvící národy) zvolili přístup podobný našemu. Ovšem s tím rozdílem, že si nedělají hlavu s původní anglickou výslovností. Důsledkem toho bylo pro mě mnoho komických situací, kdy jsme se nemohli dohodnout jen proto, že zcela zřejmý anglický termín převedli do své chilské podoby.
Jedním z prvních hesel, kterým na mě takto zaútočili, bylo „ívéeme“. Nemohli pochopit, že mi tak známý pojem vůbec nic neříká. Až teprve když jsem si uvědomil, že hláska „bé“ a „vé“ se ve španělštině vyslovuje skoro úplně stejně a že i u nás se občas zaslechne české „í-bé-em“, jsem zjistil, o čem (nebo spíš o kom) je řeč. Jiná zkratka, která vyžadovala nalézt správnou transformaci, byla v dokumentaci hojně používaná „BD“. Řešení této přesmyčky spočívá ve skutečnosti, že databáze je ve španělštině „Base de Datos“.
Samostatnou kapitolou a zdrojem nejčetnějších problémů je písmeno š. Španělština totiž tuto hlásku vůbec nemá, takže i kdyby se vědělo, jak správně zní v angličtině dvojice písmen „sh“, nepomohlo by to, protože většina lidí by to stejně nebyla schopna správně vyslovit. Veškerá š se proto vyslovují jako č a vznikají tak výrazy jako „čift“ nebo „čutdoun“ – zvláště posledně jmenovaný mi trhal uši pokaždé, když jsem ho zaslechl.
Jednou jsme s Rodrigem o čemsi diskutovali a já mu chtěl říct, že vhodné by bylo použít vi-editor. Radoval jsem se, jak to vyslovím pěkně po jejich, a povídám: „vé-í“. Podíval se na mě nechápavě a já jsem mu to zopakoval snaže se to komplikované dvoupísmenné spojení zřetelně artikulovat. On se zamyslel a potom se zeptal: „Myslíš ví-aj?“ A pak aby se v tom chudák cizinec vyznal!
„Dneska je venku nějaký provoz,“ brumlám si pro sebe koukaje do chvějícího se monitoru. Sedím sám v kanceláři, neboť Rodrigo prchnul na pár dní do Santiaga.
„Tohle musel být pořádný kamión,“ kroutím hlavou, když ucítím, jak se mi zavlní klávesnice pod rukama.
„Tak to asi nebude z ulice,“ zvedám hlavu a rozhlížím se, protože chvění neustává. Naopak se začíná přidávat zvuk vibrujících okenních tabulí, myš mi sama od sebe poskakuje po stole, plastiková láhev s vodou, naštěstí zavřená, již opustila své místo vedle monitoru a kutálí se po podlaze. Vstávám a v hlavě dominuje jediná myšlenka, rada všem cestovatelům, kteří se vydávají do seismicky aktivní Chile: nikam neutíkat, nepanikařit a stoupnout si do prvních volných dveří, což se považuje za místo nejbezpečnější. Sleduji lehce vyděšené výrazy některých kolegyň – nezdá se, že by se jednalo o zcela běžné laškování přírody. Lehkých, sotva znatelných záchvěvů tu bývá mnoho, ale tentokrát se země rozhodla prověřit trochu důkladněji člověčí sebevědomí a pýchu. Stoly, skříně, okna, zdi, celá stará masivní budova se třese, jako by měla zimnici. Nezbývá než doufat, že to ustojí.
Po 10–20 sekundách (kdo v tu chvíli vnímá, jak skutečně běží čas) otřesy ustávají. Alespoň ty vnější, protože mnou stále lehce lomcuje bušící srdce reagující na nečekanou neznámou situaci zvýšenou aktivitou. V tu chvíli si uvědomuji, že nesvítí obrazovky monitorů – elektrika se v celém městě automaticky vypíná při větších otřesech. Kolegové se vrhají k telefonům a vytahují mobily, aby se ujistili, že jsou všichni příbuzní a známí v pořádku; samozřejmě zbytečně, protože telefony jsou hluché a když se po 20 minutách rozběhne mobilní síť, stejně všechny hovory odmítá z důvodů přetížení. Kuřáci tedy alespoň vytahují cigaretku, kterou jim tentokrát asi nikdo nemůže zazlívat, a všichni již s úlevou probírají své zážitky a dojmy. Napadá mě, že jak jsem dřív byl zvědavý a lákalo mne zažít nějaké lehčí zemětřesení na vlastní kůži, jedna taková zkušenost mi bohatě stačí. Neuvědomuji si ještě, že v příštích týdnech každý sebemenší pocit přicházejícího chvění pro mě bude znamenat nejistotu z potenciálního nebezpečí, proti kterému jsme téměř zcela bezbranní.
Později jsem se dozvěděl, že otřesy byly ohodnoceny solidní známkou 6,2.
„Tak s těmi licencemi to je pravda,“ vraceje se od telefonu s úsměvem mi oznámil Rodrigo, „na počítači je skutečně potřeba mít tolik licencí Querixu, kolik zmigrovaných 4GL programů má běžet současně.“
„To znamená, když jedna licence přijde na 200 dolarů, mají mít dohromady pět mašin po 60 uživatelích,“ snažím se oprášit znalosti vyšší matematiky, „tak to dává pěkných 60 tisíc, to je skoro 40 miliónů pesos.“
„No právě – a víš jaká je cena tohoto projektu?“ Nečeká na odpověď: „12 miliónů!“
„Počkej,“ zírám na něj, „a to nikdo nevěděl dopředu, že se budou muset ty licence Querixu zaplatit?“
„No,“ začíná pomalu, „on s tím tady nikdo neměl zkušenosti ... je to
první projekt svého druhu ...“
„... v té původní ceně je nákup asi 20 licencí,“ dodává po chvíli.
„Ono se to totiž špatně pochopilo – myslelo se, že počet licencí
odpovídá počtu paralelně probíhajících aktivit v databázi.“
„Útěchou pro nás může být, že nejsme nijak zodpovědní za dodávku Querixu, pouze za migraci aplikací,“ uzavírá a já se jen dívám směrem ke kanceláři místního šéfa informatiky a říkám si, že ho asi bude čekat nejedno krušné jednání a mnoho propocených límečků, aby uhájil nejen tento projekt, ale i vlastní teplé křesílko.