Mik Mikulášská REPORTÁŠ

Slavení svátku mikulášského nynějším způsobem vymyslela část populace, sebevědomě se nazývající „dospělá“, aby se mohla dobře bavit nad tím, jak se nevinné, bezmocné dětičky zpovídají ze svých „hříchů“ a zavazují se je do příštího roku jistojistě napravit.

Tradice je tradice, a tak došlo jednou i na nás. Na našem milém ústavu bohužel už asi nikdo nepatří mezi zastrašitelné Mikulášem, ale přece jen co kdyby, a když teda opravdu že né, tak ať je alespoň nějaká legrace.

Vrchní velení zpočátku naznačovalo stanovisko: vždyť Mikuláš, to se přece dělalo před revolucí, a teď jako by taky…? No, víte, teď jsou ty tra… (tady kdybyste dovolili taková malá pozornost – my jsme to dali radši do obálky, aby to přímo nebilo do očí). Ale tak teda když jinak nedáte, tak teda jako jó. Ale musí to být jen poslední hodinu! To by pak nebyla škola, nýbrž holubník! A to si přece MY nemůžeme dovolit!

Co se dalo dělat? Lepší něco nežli nic. A tak naše krásné mikulášské vybavení (viz přiložená fota – pozn. aut. pro cizince: snaps) bylo dáno spatřit jen obzvláště vybraným třídám (pro kolegy Němce: die Klasse – pozn. aut.).

Jistě netřeba zdůrazňovat, že postavy nejdůležitější, tj. Mikuláš Jitka a pekelnice Dana svou roli zvládly zcela bezvadně (viz Jitčina pohotová reakce, když se do předem vyhotoveného scénáře vloudila malá chybička a k velkému překvapení místo p. prof. Sedláčka měla ve vybrané třídě hodinu pí prof. Maříková – alespoň jsme si ověřili, že hříchy lze najít opravdu kdekoliv a kdykoliv na komkoliv). Musím též vyslovit pochvalu pánům profesorům, kteří opět potvrdili známé rčení: Co učitel – to znalec poezie či hudby (především p. prof. Jedlička, Jireš, Novák, Maleninský – ten se dokonce odhodlal k tak náročné věci, jako je přednes básně v cizím jazyce).

Byla to opravdu hezká akce, a tak se závěrem pochvalme: tentokrát jsme si na čerty, Mikuláše a anděly až na výjimky ze 4.A hráli mezi ostatními mazáky sami. Ať žije B(b)ažant. Výklad dle vlastního uvážení.

-jv-