Napadla mě „originální“ varianta řešení – adresovat třídě tento vzkaz: Studentky a studenti, měl jsem vás rád. Bděte! Já vím, to už tady jednou bylo, i když je dnes známo, že takhle to Fučík nenapsal. Ale i ta podvržená formulace – pokud by byla depolitizována – má podle mého názoru svou platnost, vztáhneme-li ji na lidský život jako takový. Ono zřejmě není na závadu, když člověk v životě bdí.

Asi by však nebylo příliš fér odbýt ty téměř čtyři roky tímto způsobem. A protože jsem nechtěl riskovat, že budu vykládat něco, co nebude nikoho zajímat, pozval jsem si k sobě pomocníka, který mi byl ochoten položit pár otázek. Odpovědnost za případnou nudu jsem tak přesunul přímo na jeho hlavu. Tímto způsobem tedy vzniklo následující

Mám ti říkat pane profesore, nebo ti můžu tykat?

Klidně mi tykej, vždyť se známe.

Tak tedy – jak se ti třídničilo?

Být v Československu třídním znamená vymetat ty nejzabyrokratizovanější kouty našeho školství. Naštěstí k tomu patří taky studenti a ti to mohou někdy trochu zachránit. Mám pocit, že v případě mé třídy se to stalo, takže při vzpomínkách na roky 1988–1992 se zřejmě nebudu příliš mračit.

Kde se ti třídničilo nejlépe – v 1., 2., 3. nebo 4.B?

To se vůbec nedá porovnávat. První ročník je vlastně spíše nultým ročníkem, dobou vzájemného poznávání. Před úplně první hodinou je ve třídě takové ticho, které už tam nikdy více nezavládne. Málokdo zná někoho ze spolužáků, všichni jsou v novém prostředí a plni očekávání. Při defilé jednotlivých učitelů asi uvažují: Bude to lidojed? Nebude to lidojed? Postupně vnikají do tajů vnitřního mechanismu školy, rozkoukávají se a pak nastává doba blahodárného uvolnění. Mám na tento čas docela hezké vzpomínky, vznik Bažanta a první vánoční besídka mě přesvědčily o tom, že by s touhle třídou nemusela být nuda. Ve druhém a třetím ročníku si tu více, tu méně všichni lezeme na nervy a teď ve čtvrtém se objevuje něco, co bych označil jako „neklamné příznaky dospělosti“. Je to hezké pozorovat, jak dívky dále krásnějí, chlapci dále mužnějí a všichni (trochu) moudřejí, i když se to nemusí projevovat na klasifikaci...

Jakým kolektivem byla tvá třída?

Myslím, že na tuhle otázku odpovím jinak než leckteří studenti ze 4.B. Třídní kolektiv (zní to blbě a zprofanovaně, ale nenapadá mě jiné označení) byl podle mého názoru dobrý – našli se v něm ti, kteří byli schopni „táhnout“ partu, i ti, kteří se „táhnout“ nechali. Obojí je důležité – někdy se totiž elán jedněch rozbíjí o nezájem a apatii druhých. Studenti z naší třídy prožili mnoho společných chvil i mimo školu a sami si leccos dokázali zorganizovat – třeba jejich perfektně připravený poslední Mikuláš značně zvýšil už tak dost vysokou popularitu 4.B na naší škole. Proto se domnívám, že žádné mimořádné averze ve třídě nejsou, i když se po maturitě někomu bude po určitém spolužákovi stýskat více, jinému méně nebo vůbec ne. Ale tak to v životě chodí. To je tedy můj názor, ale z vlastní studentské minulosti vím, že studenti obvykle považují svou třídu za velmi mizerný, nesourodý spolek, z něhož je radno co nejrychleji prchnout. Je mi známo, že obdobně kriticky smýšleli i mnozí příslušníci naší třídy – je to prostě takový mile kritický věk. Vývoj vztahů v kolektivu bývá někdy až překvapivě dynamický. My na gymplu v Botičské jsme se nejvíc sblížili ve třeťáku, kdy jsme se prospěchově dostali z nejvyššího stupínku na škole na ten úplně nejnižší. Tím ale nechci říkat, že cesta ke zkvalitnění třídního kolektivu vede jedině přes zhoršený prospěch. Tyhle věci spolu zkrátka vůbec nesouvisejí.

Jaký ty jsi byl vůbec student?

Já jsem se na studiích děsně flákal. Na konci třeťáku jsem měl asi čtyři trojky a čtyřku z matematiky (zcela spravedlivě). Teprve ve čtvrťáku jsem honil prospěch na vyznamenání, abych se mohl dál flákat na vysoké škole.

Je o tobě známo, že fandíš Slavii. Jak jsi řešil dilema, když jsi měl před nějakou zkouškou a Slavia hrála v té době důležitý zápas?

Jaképak dilema – pochopitelně jsem šel na Slavii...

Kdybys mohl, udělal bys něco ve své třídnické práci během těch čtyř let jinak?

Ale jistě, jenž kouzlo neopakovatelnosti spočívá právě v tom, že člověk nemá k dispozici žádnou „opravnou jízdu“. A je to tak dobře, protože jinak by asi lidé v životě nedělali nic jiného, než že by korigovali vlastní chyby. Kiksy prostě patří k životu.

S jakým mýtem se ve své profesi ze strany studentů nejčastěji setkáváš?

Asi je to názor, že sympatie vyučujícího vůči studentovi jsou přímo úměrné udělenému klasifikačnímu stupni, tj. čím lepší známka, tím větší sympatie. Před několika lety mi jedna kolegyně vyřizovala pozdrav od již odmaturovavší studentky, kterou náhodou potkala v autobuse. Ten vzkaz zněl: „Pozdravujte pana profesora Nováka, i když vím, že mě nikdy neměl rád.“ Shodou okolností mi o téže dívce řekla o pár týdnů později naše hospodářka paní Vacíková s roztomilou přímočarostí a žertovnou výčitkou v hlase: „Ona do vás byla zamilovaná, a vy jste ji nesnášel!!!“ Tu dívku jsem totiž svého času nechal propadnout z němčiny. Přitom mi jinak byla docela sympatická. Kdybych to měl vyjádřit klasifikačně, vypadalo by to asi takto: němčina pět, sympatičnost někde mezi jedna a dvě. Stejně tak mohu mít vážné lidské výhrady například vůči velmi nadanému studentovi, který je v mém předmětu suverénním jedničkářem. Tou jedničkou z češtiny nebo němčiny hodnotím právě a pouze jen jeho schopnosti projevující se při češtině nebo němčině, nic jiného.

Jak tedy brát klasifikaci?

Rozhodně ne jako absolutní měřítko čehokoliv. Je to subjektivní číselné či slovní vyjádření momentálního stavu schopností studujícího jedince. Mělo by tedy platit, že za adekvátní práci je adekvátní ohodnocení. Nic víc a nic míň. Samozřejmě vím, že takhle jednoduché to není a klasifikace asi zůstane jedním z nejožehavějších a nejdiskutovanějších momentů studia.

Jsi jazykář. Které jazyky vlastně umíš?

Tak umím trochu latinsky, trochu německy, trochu slovensky, trochu česky a pár výrazů z brněnské plotny. Já vím, není to bůhví co, pořád je co zlepšovat.

Kterých poct, udělených ti za dobu tvého působení v 1. až 4.B, si nejvíce vážíš?

Zlatého Amose z roku 1989, zařazení do encyklopedie WHO’S WHO a publikačních možností v časopise Bažant.

S kým z tvých kolegů, působících ve tvé třídě, se ti nejlépe spolupracovalo?

Nemohu říci, že by se mi s někým spolupracovalo vysloveně špatně, ale z těch „opor“ bych jmenoval svou zástupkyni prof. Felcmanovou a pány kolegy prof. Jedličku, Jireše a Maleninského, kteří dokazují, že škola může být v nejlepším slova smyslu hrou i ze strany pedagogického sboru. Za to jim upřímně děkuji a těším se na další jejich kritické připomínky ke své práci.

Baví tě to, co děláš?

Jistě, jinak by mě ani nenapadlo to dělat.

Na co budeš v souvislosti se 4.B nerad vzpomínat?

Především na pravidelné sčítání týdenních absencí.

Jaký by podle tebe měl být ideální třídní?

Zase jedna teoretická otázka, protože o existenci ideálů mám vážné pochybnosti. Navíc by na to měli odpovědět spíše studenti. Asi by měl být ze dvou čtvrtin pedagog, z jedné čtvrtiny intuitivní psycholog a z jedné estrádní klaun. Pokud by se někomu nezdál výraz klaun, připomínám, že za klauna se považoval i Jan Werich.

Jaká je podle tebe současná situace ve školství?

Prachmizerná i nadějná. Prachmizernost spočívá v tom, že někteří odpovědní lidé ve školství žijí kdesi mimo planetu Zemi a přemýšlejí, co všechno by ještě mohli zvorat, a naději vidím v tom nejzákladnějším – konečně je svoboda a lépe se dýchá.

Vezmeš si v příštím školním roce nějakou třídu jako třídní?

Kdepak, chci odpočívat.

Takže – co bys přál na závěr své 4.B?

Aby zlomila vaz. Aby na pobyt v Ohradní vzpomínala bez chmur a depresí, což vlastně přeju taky trochu sobě, protože by mě to potěšilo. A aby se nerozpadla ani po maturitě. Bude to záležet jen na ní a já myslím, že by to mohla dokázat.

Proč sis vybral tuhle formu schizofrenického dialogu?

Ále no tak – protože mě nic lepšího nenapadlo.

Je ti známo, že rozhovory se sebou samým dělají – snad s výjimkou Marca Aurelia – jen naduté osoby se silným sklonem k narcisismu?

Ano. Asi to bude pravda.

Děkuji za rozhovor.

Prosím.

Otázky, odpovědi a autocenzura: F. N., 1992