A co ty vlastně děláš?
Při setkáních pravidelných i později o něco občasnějších srazech jsme prokládali vláčný sendvič hovoru touhle trochu špičatou otázkou. Takže, povyšme otřepanou novinářskou frázi do roviny citace: ZEPTALI JSME SE VÁS ZA VÁS! Neremcejte, že informace jsou zastaralé! (Nejsou, chytali jsme je na vánočním srazu 1996 a později a kdybychom začali nanovo, pravděpodobně byste se nic nedozvěděli ještě o letošních vánocích.) Někdo byl sdílný, až upovídaný, někdo (R. P.) zřejmě trénoval pro křížový výslech agenty Mulderem a Scullyovou. No nic, dosti řečí – čtěte a pochutnejte si!
Jak většina ví, tak po příjezdu z Kanady jsem ještě strávil rok na našem slavném institutu Ohradní a pak jsem začal studovat matfyz, kde jsem vydržel jeden semestr a potom jsem přestoupil na strojárnu. O tom, jak probíhá výuka na fakultě strojní se prakticky nedá vyprávět, to se musí zažít. Tam jsem doteď s tím, že až příští rok skončím tak bych rád – jestli to vyjde – na postgraduál tady nebo někde v zahraničí – to se ještě uvidí. Co se týče práce? Když jsem byl na dva měsíce v Kanadě, podařilo se mi zařídit si práci u jednoho inženýra strojního inženýrství v Calgary. Peněz nebylo moc, ale aspoň něco. Dělal jsem to, co mě baví, podíval jsem se do Kanady, viděl kamarády – co víc by si člověk mohl přát. Čas od času propadnu šílenství a buď maluju nebo vyřezávám ze dřeva, což je o mně všeobecně známý.
Stále ještě studuji na pedagogické fakultě angličtinu a občanku, už je to pátej rok – naštěstí – balvan se přede mnou valí a už brzo se dovalí! Třetí rok jsem na právech a na podzim před čtvrťákem bych chtěla přerušit, abych stihla udělat státnice na pedagogický. V létě chci odjet do Anglie jako au-pair, přibližně na půl roku. Snažím se být rozhodnutá stoprocentně, proto o tom mluvím, abych to nemohla odvolat, ale možná že nebudu mít odvahu. Nevím. Po návratu z Anglie chci dodělat práva, což mi zabere ještě dva a půl roku – no a až je dodělám, bude mi sto padesát – ale to říkám pořád. Stačí to?
Hned po gymplu jsem začala na právech, vypadalo to hrozně jednoduše, ale tak úplně jednoduchý to nebylo, takže jsem musela na půl roku přerušit. Chvilku jsem pracovala. Nejdřív tady u Vojáka, potom v jedné firmě, kde jsem zjistila, že jsem se toho naučila daleko víc než za tři roky školy. Teď jsem zase zpátky ve škole. Začalo mě to bavit, ale moc mi to nejde, tak nevím, jak to bude vypadat do budoucna.
Po maturitě jsem se nedostala na fildu, takže jsem šla na peďák – němčinu – ruštinu. Letos jsem měla dělat diplomku, ale přerušila jsem, protože si chci přečíst spoustu knih, který mě zajímají a na který jinak nemám čas. Učím na učňáku... To je největší sranda a zatím mě to baví, ale nezůstanu tam dlouho. Není to práce na dlouhou dobu a já se vůbec na práci učitele moc necítím. Dělám spoustu překladů a tomu se chci věnovat.
Začal jsem strojárnu a dělal jsem ji asi půl roku. Ta mě těžce nebavila. Pak jsem se vysekal na motorce, tak jsem školy nechal a začal jsem dělat ekonomku – teď je to čtvrtý rok, ale pořád protahuju, takže bakaláře ještě nemám. Tři roky pracuju v oblasti financí, daňového poradenství. Mimo to jsem se stačil ještě oženit.
Nejdřív jsem dělala roční studium – nultý, přípravný ročník. Potom všeobecné bakalářské na fildě a z toho jsem zběhla. Teď dělám třetí rok na fildě němčinu a holandštinu. Byla jsem pět týdnů na stýpku v Holandsku a byla to docela legrace.
Pátý rok jsem na matfyzu – biofyzika. Jak jsem slyšela Katku vyprávět zážitky, vzpomněla jsem si, že jsem teď v létě byla na přechodu Alp a bylo to super. Jinak si přivydělávám doučováním, ale víc toho zatím nestíhám.
(Aktuální poznámka redakce: Katka matfyz úspěšně dokončila, získala titul „magistra“ a v současné době pokračuje na doktorandském studiu tamtéž.)
Pátý rok jsem na matematicko-fyzikální fakultě, obor matematika – matematická statistika. V porovnání s jinými spolužáky tedy nuda, nuda, šeď, šeď...
Práce, stipendia, cesty do zahraničí...?
Proč bych pracoval? Studuju, abych nemusel pracovat...
Stipendium mám celkem slušný a po škole plánuju civilní službu a potom – do procesu.
Snad k nějaké soukromé firmě za slušnej peníz – uvidíme, jak to všechno dopadne. Možná
skončím v nějakém státním ústavu... (Např. v Bohnicích... – pozn. -JaN-)
(Aktuální poznámka redakce: Honza matfyz úspěšně ukončil, získal titul „magistr“ a nyní je na civilní službě v Ústavu informatiky a výpočetní techniky – EuroMISE centru, což není nějaká náboženská organizace, ale Evropské centrum pro medicínskou informatiku, statistiku a epidemiologii.)
Po maturitě jsem se dostal na přírodovědu a na elektro a vybral jsem si elektro. Tam jsem vydržel tři roky, a přestalo mě to bavit... no, vlastně mě to předtím nikdy nebavilo, ale už jsem začal mít i problémy. Podařilo se mi přestoupit na přírodní vědy, tam jsem rok studoval obor zeměpis – matematika a měl jsem problémy s matikou. Nechal jsem toho a pokusím se příští rok udělat přijímačky jenom na zeměpis. Živím se jako videotechnik, natáčím – hlavně sport, dělám sestřihy.
Dva roky jsem studoval fyziku na matfyzu, kde jsem zakončil studia soubornou zkouškou, protože v průběhu druháku jsem se rozhodl stát se knězem. Rok jsem studoval v teologickém konviktu v Litoměřicích a v současnosti se druhým rokem připravuji na kněžství v arcibiskupském semináři a studiem na katolické teologické fakultě.
(Aktuální poznámka redakce: Pavel je od října 1997 v Římě, kde by měl strávit zbývající tři roky studia teologie.)
Po maturitě jsem se dostal na nástavbu – obor management, což mě nebavilo a přihlásil jsem se na medicínu, dostal jsem se tam, jsem tam čtvrtý rok a baví mě to... Specializaci jsem si ještě nevybral... zatím vážně nevím.
Dělal jsem chvíli elektro, na to jsem se vykašlal a začal jsem studovat ekonomku. Teď jsem tam čtvrtý rok.
Uplynulých pět let jsem strávila nejdříve v Československé, poté v České republice. Po prvním roce ekonomky jsem odešla a začala na medicíně, což je skok úplně někam jinam – vždycky jsem po tom hrozně toužila. Na medicíně jsem kupodivu vydržela, jsem v polovině čtvrtého ročníku, studuje všeobecné lékařství a myslím, že bych se mohla specializovat na porodnictví nebo neonatologii.
Dělám už pět let stavárnu a nějakej ten rok tam ještě budu. Hodně mě to baví, ale ta škola se musí dělat „na pohodu“, nejde to udělat za pět let. Ještě je pro mě důležitá kapela... Utulmo. Choďte všichni na koncerty!
Po gymplu jsem byla rok v Anglii, odkud jsem se bez úhony vrátila. Náhodou jsem se dostala na peďák a ten víceméně úspěšně studuju, ale už se těším, až to budu mít za sebou. Opustila jsem rodičovské hnízdo a už tři a půl roku bydlím v ateliéru po dědečkovi, což je poměrně idylka. Až na to, že mi ho možná vezmou. Vystřídala jsem asi tři různá zaměstnání a dva partnery... Už to bude stačit?
Dva roky po vaší maturitě jsem dostal novou třídu, tu jsem vedl dva roky a souběžně s tím jsem učil na soukromém tenisovém gymnáziu – tam jsem měl pár hodin. Poté, co jsem dostal nabídku dělat v Ohradní zástupce ředitele, jsem se vzdal „vedlejšáku“ a poměrně rád jsem se vrátil zpátky „domů“.
(Poznámka redakce: pan profesor se samozřejmě zmínil i o své svatbě. Jeho vlastní reportáž však přinášíme na jiném místě.)
Jsem v páťáku na elektrotechnice. A sám se ptám, co budu dělat, až skončím školu. Buď půjdu do procesu... nebo můžu jet někam pryč, studovat dál... kdoví. Vojně se snad nějak vyhnu.
(Aktuální poznámka redakce: Petr je od října 1997 na ročním studijním pobytu v Mnichově.)
Taky jsem v páťáku, na matfyzu. Specializace? Počítače. Ač nerad, školím pro různý firmy, programuju. Operační systémy, distribuovaný systémy... a tak. Stačí?
Studuju, studuju, studuju. Jednou jsem z fyziky přešel na informatiku, posléze jsem jednou přerušoval – jsem kdesi uprostřed, teda v třeťáku, ale otázka je, jestli to bude skutečně prostředek. Možná budu muset nahánět to, co jsem někde nestih. Problém je v tom, že s Honzou jsme si udělali firmu a on se fláká a já dělám. Taky už jsem pracoval, a v té době jsem přibral dvacet kilo. Až lidi začnou pracovat, tak teprve zjistí, co je to pravidelná strava, kafíčko a pokecání s kolegama...
Po maturitě jsem začal studovat ekonomku a nejdřív mě to vůbec nebavilo. Mohla za to struktura studia, která neodpovídá logickému myšlení ani trendům na všech ostatních školách. Na začátku se učí nezáživný teoretický rámce. Chtěl jsem přestoupit na práva, ale když jsem začal dělat právo na VŠE, zjistil jsem, že je to něco, co bych určitě dělat nechtěl, co mě vůbec nebaví. Dneska jsem rád, že jsem na VŠE zůstal, podařilo se mi vybrat si pro sebe to lepší. Pravda je, že jeden z hlavních motivů studia je pro člověka titul, protože ho prostě potřebuje – a koneckonců ho dobře zpeněží. Ale třeba ekonomie jako teorie je nesmírně zajímavá, baví mě a nacházím v tom osobní uplatnění. Jak se asi všeobecně ví, pořád jsem chodil s Janou a začali jsme spolu i bydlet. Byl jsem nucenej začít vydělávat peníze a nejdřív jsem dával soukromý hodiny angličtiny, pak jsem učil ve firmách, což má výhodu, že se člověk dál vzdělává. Taky jsem učil třetí a čtvrtý ročníky na gymnáziu Prosek a podařilo se mi s nimi odmaturovat. To byla hodně zajímavá zkušenost. K tomu jsem ještě překládal a dostal jsem se jako překladatel do jedinýho dvoujazyčnýho časopisu na českým trhu. Překládal jsem články a musel jsem se hodně zlepšit v češtině. Potom jsem tu začal jsem dělat v inzertním oddělení a vypracoval jsem se i k lepší pozici, která mi zase napomohla k tomu, co dělám v současnosti – jsem u Intercom Praha. Je společnost, která se zabývá marketingem, sponzoringem a komunikací firem.
Nejdřív jsem jeden rok studovala humanitní kurs, vlastně nultý ročník. Další školní rok jsem měsíc učila na základní škole – češtinu, dějepis, hudebku a tělocvik. Tam jsem se seznámila se svým nynějším manželem. Vzali mě na Institutu základů vzdělanosti – IZV, takže jsem přestala pracovat a na IZV jsem zůstala jeden školní rok. Potom se mi konečně podařilo dostat se na peďák, obor čeština – občanka. Teď jsem ve třeťáku.
Po maturitě jsem chtěla jít na biologii, ale zjistila jsem, že na to asi nemám. Po nějakých peripetiích jsem šla na evangelickou akademii, to je dvouroční nástavba. Ta škola byla v začátcích, takže jsme s ní prožili různý stěhování a změny osnov. Zabývala jsem se opuštěnými dětmi a poloumřelými babičkami – bylo to hodně zajímavý, dostala jsem se do prostředí, o kterém člověk většinou neví – tam, kde lidi umírají, kde jsou mentálně postižený děti v neuvěřitelně zanedbaném prostředí. Tenkrát jsem si umínila, že jednou s manželem adoptujeme děti. Manžel Ivoš byl na teologii a říkal mi, že tam skončím taky. A teď jsem ve třeťáku – na teologii. Dělám hebrejštinu, řečtinu, etiku, filosofii, religionistiku. Samý zajímavý věci, ale nevím, jestli to k něčemu bude... Jinak dělám kostelnici v Braníku, za to mám nějaké drobné peníze a živíme se, jak se dá, Ivoš ladí klavíry. Nevím, jestli se k tomu farářování někdy dostaneme, protože podle mě jsou slova devalvovaná a říkám si, jestli má dnes cenu vůbec mluvit.
Od maturity do dneška? Jedno zaměstnání, druhý zaměstnání, svatba, třetí zaměstnání, do toho pes1... Nejdřív jsem byla u tlumočnické agentury, pak u firmy 3M. Tu nám celosvětově rozdělili a já jsem odešla s částí firmy, která se oddělila. Psa jsme dostali, nemusíš se ptát od koho... Pes roste, byl na výstavě, dostal ocenění, je krásnej, inteligentní. Nevím, co dál říkat, protože mám pocit, že moje povídání musí být nudný pro ty, co nejsou zaměstnaný. To je syndrom nemluvit o práci nebo pokud možno co nejmíň. Ale tím, že jsem začala pracovat dřív, mám zase výhodu, že jsem na pozici, která mě opravdu baví, mám nějakou rozhodovací pravomoc, můžu něco sama tvořit a ne jenom poslouchat příkazy. Jako další výhodu vidím, že jsem odešla do nový firmy, protože tam všechno vzniká od začátku. Dělám marketing, reklamu, propagační materiály, teď i trochu do personalistiky. Za dobu, co tam pracuju, si myslím, že jsem se naučila tolik, kolik by mi škola asi nedala. Nevýhodou je čas, jsem v práci do pěti, šesti do večera. Děti bych chtěla mít, ale ne hned. Teď mám ohromnou příležitost a i Vláďa to chápe. A mám možnost i studovat – institut certifikovaného vzdělávání – večerně nebo o víkendu.
Lucie F. (svobodná, bezdětná):
Stále studium FF UK obor český jazyk a literatura, zároveň zaměstnání v Libri prohibiti – nezávislé knihovně a čítárně na Senovážném náměstí. Osamělý život v krčském činžovním domě, který je plný důchodců a nepravidelně tam dochází negramotná poštovní doručovatelka. Oblíbené mimoškolní činnosti (znal-li je někdo) zůstaly beze změn. Míra tolerance lehce stoupla.
Po maturitě, kterou jsem udělala v roce 1994 v Pernerově ulici, jsem se zatím do dalšího studia nepustila. Ale nastala tvrdá realita, totiž chodit do práce. První práci jsem našla díky bývalému příteli v Tuzexu na Bělehradské, kde jsem byla jako prodavačka asi 1 rok. Další moje zaměstnání trvalo chvíli, v Elledue na Vinohradech jsem opět prodávala. V roce 1996 jsem si udělala kurs na počítače, a potom jsem si přes inzerát našla práci ve Státním zdravotním ústavu v Oddělení veterinárních služeb. Práce mě bavila, ale plat byl velmi nízký, takže jsem po roční praxi odešla. Hledám si jiné zaměstnání, ve kterém chci využít jazyky (němčinu a částečně angličtinu) a práci na počítači.
Po maturitě na Ohradní a po prázdninách jsem se stala studentkou FF UK, obor andragogika a personální řízení. Dostala jsem se tam vlastně úplně náhodou, původně jsem chtěla studovat sociální práci tamtéž, ale takových nás bylo... a protože počet přijímaných na tento obor je limitován počtem židlí v posluchárně (která vypadá asi jako menší předsíň), a naproti tomu na andragogice ten rok bylo výjimečně volno, stala jsem se studentkou andragogiky. Tenhle název zní strašně exoticky (ze začátku mi to připadalo asi jako mandragora, nebo takové nějaké exotické zaklínadlo), znamená to výchovu a vzdělávání dospělých s možnou specializací na personalistiku po bakalářkách. O rok později jsem znovu, a tentokrát úspěšně, dělala přijímačky na sociální práci. Takže teď jsem student oborů personalistika a sociální práce.
Hned na podzim, v prváku na VŠ, jsem se přihlásila do programu ICCP, který umožňuje pracovat v létě v některém táboře v USA. Ten rok to (teď říkám naštěstí), nevyšlo, do USA jsem se podívala až v létě 1996, ale zato jsem se seznámila s organizací YMCA (křesťanské sdružení mladých lidí), která program ICCP a spoustu dalších zajímavých akcí organizuje, stala se jejím členem, později zaujatým dobrovolníkem na 3/4 úvazku. Ale o tom později. YMCA můj život asi dost výrazně ovlivnila, naučila mě dělat ze sebe někdy šaška, vystupovat před veřejností, nebát se pustit do organizování nějaké akce a hlavně jsem díky ní poznala spoustu príma lidí, naprosto různorodých z všelijakých koutů světa, jelikož YMCA působí téměř v celém světě. Takže mám teď díky tomu kamarády na Srí Lance, Trinidadu, Novém Zélandu, v Kolumbii, na Costa Rice, v Jihoafrické Republice, Kanadě... a takhle bych mohla pokračovat asi docela dlouho. Tyhle všechny lidičky jsem potkala na některé z těchto akcí:
Takhle to možná vypadá, že pořád někde cestuju, ale ve skutečnosti jsem domácí usedlý typ, kterému se hned první den v cizině začne stýskat... Nicméně asi je mi mezinárodně určeno, protože jsem se před rokem stala sekretářem YMCA pro zahraničí a tudíž se mám starat o různé mezinárodní programy. A aby se to nepletlo, úplnou náhodou jsem se nějak dostala do výboru pro vzdělávání při Fóru mladých lidí Evropské unie. Takže další putování po světě na obzoru.
Začala jsem taky před 4 lety pracovat s dětma – založili jsme oddíl Kosáci a každoročně pořádáme tábor v dobrodružném prostředí Kosího potoka. Zkusila jsem si taktéž zorganizovat několik víkendových akcí pro mladé lidičky s více či méně trhlým programem, ale teď už mi na to bohužel moc nezbývá čas, a tak nám alespoň zůstala docela dobrá banda občasně se scházející a narušující svými nápady poklidný seriózní svět.
Před rokem a půl jsme se potkali s jedním príma Rumcajzem a tak ho teď příležitostně zlobím a zatím to bere s klidem. Zkuste se zase zeptat za pět let, jak to dopadlo.
Moc se těším, až si budu moct přečíst pětileté životní story svých milých ohradňáckých spolužáků.
Od roku 1992 jsem studovala FAMU, nejdříve to moc nešlo, potom to začalo jít, jenže na konci bakalářského stupně jsem si připadala trochu jako stroj na scénáře, který pod ubíjejícími akademickými poučkami (Aristotelem počínaje a zaručeně nejchytřejšími pedagogy katedry konče) zapomíná na to, že k formě patří obsah. Hlavu jsem si za 7 měsíců provětrala v prostředí „byznysu“ – oddělení Contract Publishing (už to zní hrozně) vydavatelství Ringier. Zjistila jsem, co dělat určitě nechci – PR články („slečno, stálo nás to tolik a tolik, tak tam jméno naší firmy napište ještě aspoň třikrát“) a interní časopis „DOMA“ v duchu „naše firma je jedna rodina a skvěle jí to jde“. Nicméně do školy jsem se vrátila nabitá chutí studovat a psát cokoli, třeba bez koruny v kapse a vyhlídky na honorář. Teď (školní rok 97/98) začínám páťák, nejvíc ze všeho se těším na stěhování do bytu o dvou místnostech na JM a spolupráci na diplomovém scénáři s výborným Jiřím Křižanem.
Za poslední rok jsem napsala patnáct dílů „mindrákové poradny“ MUDr. Cimického pro Českou televizi. Zpočátku mě to docela bavilo, ale po takovém množství dílů to začne být spíš výroba a taky mi vadí, že po shlédnutí výsledného tvaru často nechápu, proč jsem pod ním podepsaná, jak se scénář změnil. Teď spolupracuji s režisérkou Václavovou na velmi zajímavém námětu dokumentu a rýsuje se spolupráce s Českou televizí na pořadu věnovaném problematice týraných a zanedbávaných dětí, která je mi dost blízká. (Také proto dělám jako sekretářka – brigádnice na 4 hodiny denně ve Fondu ohrožených dětí.) Hlady určitě neumřu, ale vzhledem k situaci v českém filmu a nulovým vyhlídkám na „celovečerák“ se nejspíš do budoucna vrhnu spíše na literaturu. Dokumenty, inscenace, literatura – tohle doporučují naši profesoři všem studentům zcela bezperspektivní scenáristiky (poté, co je pět let učili psát pouze celovečerní filmy) i těm, kteří se naivně snaží dostat na fakultu, kde semestr musí končit o dva týdny dřív, protože není na topení, elektriku a telefony.
Nejdřív jsem byl na dva roky na zemědělský. Potom jsem šel na rok do práce – dělal jsem v Metrostavu ve výpočetním středisku. V práci mě to nebavilo, zjistil jsem si, že to není ono a vrátil jsem se do školy. Přivydělávám si jako operátor v bance.
Po škole jsem šla do práce, na Místní úřad, kde jsem dělala na oddělení školství a kultury – referentku. Asi od roku 1994 jsem v Zemských novinách na hospodářské správě. Už jsem za tu dobu na třetím oddělení, takže se nenudím a ta práce – organizace, práce s lidma, mě hodně baví. Drby ze soukromého života asi žádný, vdávat se zatím nebudu.
Já dělám pořád u jedný firmy – vodárenský armatury, obchoďáka. Po škole jsem byl v Německu, to mi hodně dalo – jazyk i jiný zkušenosti. Baví mě to a jsem spokojenej.
Po gymplu jsem dva roky studoval statistiku na VŠE. V prvním roce studia jsem se dostal na matfyz. Můj obor je fyzika plazmatu a teď jsem v 5. ročníku. Na škole se mi dost líbí, tak přemýšlím o tom, že studium protáhnu.
| 1992 | – | ve školním roce 91/92 jsem pracovala v německé rodině jako au-pair v Hamburku; |
| 1993 | – | maturita s třídou 4.A pod vedením prof. Houdkové; |
| – | o Velikonocích mě pokřtili, od té doby používám jméno Teresie podle své patronky sv. Teresie od Dítěte Ježíše (svátek 1. 10.); | |
| – | přijali mě na FF UK obor překladatelství – tlumočnictví ruština – němčina; | |
| – | na podzim jsem odjela do Japonska studovat čajový obřad; | |
| 1994 | – | v červnu jsem se vrátila z Japonska a přijali mě na japanologii; |
| – | od podzimu až do současnosti studuji japanologii a ruštinu; | |
| 1997 | – | v letním semestru stáž v Moskvě. |
Teď dělám VŠE šestým rokem, takže vlastně v páťáku – prostě, píšu diplomku. Měl jsem obor podniková ekonomie, vedlejší specializace informatika – uživatelská. Z tý už mám státnice, na který jsem se učil tři hodiny. Je to hrozná škola, ekonomii jako teorii nesnáším, jsou to všechno divný informace nanic. Dokopal jsem se k tomu, abych to dodělal – samozřejmě kvůli titulu, bez toho se dneska člověk nehne. Klidně tam napiš, že ze školy mám h...., všechno jsem se naučil v bance.
Nejdřív jsem ale dělal rok a půl v jedný italský firmě, prodával jsem věci do koupelen, k topení... a tak, vůbec mě to nebavilo, nutil jsem lidem věci, který se mi nelíbily. Ale tím, jak jsem jezdil po podnicích, jsem poznal zajímavý lidi. Potom jsem zase rok a půl dělal ve Vereinsbank. Ze začátku jsem se toho bál, ale časem jsem zjistil, že jsem našel oblast, která mě baví – nejsem úplně programátor, musím znát bankovní systém a tak.
Teď jsem asi 7 měsíců v Bank Austria, dělám zase na počítačích, pronikám do správy bankovního systému, učím se to. Všechen volný čas věnuji snowboardingu a mám velkej sen jet do Londýna na 2-3 roky na zkušenou – pak budu za vodou.
Rok po maturitě jsem byl na ekonomické nástavbě – obor výpočetní technika. Dostal jsem se na VŠE a teď dělám 9. semestr, bakalářky už mám, jen jedna zkouška chybí. To víš, my starý mazáci se v tom dobře orientujeme, státnice bych moh' sfouknout tak za dva semestry – kdybych studoval řádně. Jenže já spíš myslím – čím dýl, tím líp – kvůli vojně. Kdybych uhrál modrou, tak dostuduju... no vím, že bez toho titulu to nejde!
Práce? Dělal jsem ve Vereinsbank jako systémový operátor a skoro jsem se zničil nočníma šichtama.
Teď jsem u firmy Crystalis, kde dělám marketing a 5 večerů do měsíce na počítačích u Bank Austria. Počítače mě moc nebavěj, vybírám si teď na škole specializaci (fakulta podnikové ekonomie) a rozhoduju se pro management nebo marketing.
Po maturitě jsem chtěla dělat kartografii, jenže jsem měla obavy z přijímaček z matiky. Šla jsem na kombinaci dějepis – zeměpis, dějepis dopad docela hrozně, ale zeměpis jsem měla skoro na plnej počet bodů, takže mi nabídli geologii.
Dělám páťák (mám ho rozloženej) – mineralogii. Je to docela nebezpečný, pořád lezeš do jeskyní a lomů, občas ti něco spadne na hlavu...
Uvažuju o dalším studiu třeba ekonomie a píšu diplomku o středověký keramice, na dohodu dělám v reklamní agentuře všechno, co je potřeba kolem akcí. Právě proto by mi ekonomie nebyla cizí. A taky se mi nechce dělat vědu za 5 000 hrubýho, pořád mi připadá lepší dělat něco, co mě sice baví o trochu míň, ale je to lukrativnější. Navíc mi připadá, že sedět u počítače v kanceláři a u stroje, do kterýho jen vkládáš údaje a on pracuje za tebe, vyjde nastejno. Já jen chci, aby za mnou byla práce vidět. Nebudu spěchat do práce, brigádou si vydělám i víc – a další studium třeba fakt zkusím.
Hned po gymplu jsem se hlásila na DAMU, nedostala jsem se. Různě jsem pracovala – to nechci nějak rozvádět...
Teď jsem ve druháku na herecké vyšší odborné škole. (Je to blízko Ohradní, takže ráda vzpomínám.) Dělám, co mě opravdu baví, a to je skvělý. Máme bezvadný předměty, učila nás např. Táňa Fischerová. Ale o tom všem si vždycky můžu spíš popovídat s tím, kdo bude mít chuť.
Samozřejmě máme představení, třeba zrovna teď zkoušíme Žáby od Aristofana... Ale o tom vážně až ústně.
Už od začátku jsem na medicíně – teď šestým rokem. Nepřerušovala jsem to, protože bych se už asi nerozjela. Pracuju 3 roky jako sestřička na imunologii. Zatím se nijak nespecializuju, nejdřív to dodělám, a pak stejně nedostanu práci, tak co. Ne, prostě budu dělat, co půjde.
Po gymplu jsem šel na rok na nástavbu ekonomickýho směru. Pak jsem odjel na rok do Anglie, tam jsem začal jako recepční jednoho hotelu a skončil jsem jako asistent ředitele.
Takže jsi takový „americký příběh“?
Já jsem velice českej příběh... No, po roce jsem odjel domů, protože už se mi stejskalo a taky mě nebavilo pořád dělat pro někoho. Vrátil jsem se domů a hodlal jsem začít podnikat. Založil jsem s kamarádem nakladatelství. Za rok jsme vydali jednoho průvodce Prahou, a pak – jak to bývá – jsme se začali hádat, kdo co dělá a nedělá. Prodal jsem svůj podíl a odešel jsem. Rok jsem byl zaměstnanej ve společnosti Metalimex – dělal jsem zahraniční obchod, získal jsem docela cenné zkušenosti, ale příliš mě nebavilo být zaměstnanec. V současný době využívám těch zkušeností ve svojí firmě, mojí činností jsou mobilní telefony... A abych vypadal hezky seriózně, tak dodám, že jsem člen představenstva jedný velký a poměrně známý společnosti.
(Poznámka redakce: Přes veškerou snahu se nám bohužel Tomáše nepodařilo kontaktovat, tak snad někdy příště.)
-pu-
prosinec 1996 až listopad 1997
1 Bobtail (maxipes) Fík – svatební dar od naší třídy – pozn. redakce pro neinformované čtenáře.
