Anketa

Co jste dělali, co zajímavého jste zažili nebo co se změnilo ve Vašem životě od konce roku 1996, kdy jsme se Vás ptali naposledy?

Anketa

1997Drby Jana Vysoká-Žárská:

Jo, co se u mě změnilo od roku 1996? To už je opravdu dost dlouho, co jsme psali odpověď minule na otázku stejnou. Přijde mi, že jak je teď ten kapitalismus, tak se furt něco děje a mám pocit, že rok 1996, to je skoro něco tak vzdáleného jako Třicetiletá válka...

Jako mnozí z Vás, jsem od té doby řádně ukončila magisterská studia. Bylo to na FF UK, obor Personální řízení. Díky faktu, že studentský život má něco do sebe, jsem se nějakým zázrakem dostala i na doktorandská studia tamtéž, ale přiznám se, že vzorový student opravdu nejsem a tudíž bych se opravdu už měla snažit to nějak završit, ať ten náš stát takhle nevysávám. Mezitím jsem do dnešní doby pracovala tři roky jako sekretář pro zahraničí na Ústředí YMCA v ČR a chvílemi pak jako učitel angličtiny dětí i dospělých.

Také jsem se vdala (ale překvapivě za někoho úplně jiného, než jsem uváděla minule). Ač jsem katolička, tak jsem si vzala evangelického skorofaráře1, a tudíž to mělo vliv i na naše současné (a bude mít i na budoucí) bydliště. Právě teď žijeme v bývalých Sudetech na bývalé německé luterské faře (dnes sboru Českobratrské církve evangelické), která bude letos slavit výročí 90 let. Jmenuje se to tu Nové Město pod Smrkem (pokud nevíte, že Smrk je nejvyšší hora Jizerských hor, tak se omluvte panu profesoru Trmalovi). Jako rodilý Pražák se tu stále mám co učit. Třeba když naše paní sousedka prohlásí: „Ten kohout už nějak zlobí, asi ho dneska podříznu“, tak zjišťuju, že se svým vysokoškolským vzděláním jsem vlastně v mnoha oblastech naprosto nepoužitelná. Tohle bych fakt nedokázala! Ale zatím si užívám toho, že cestou na nákup už potkávám známé tváře, že hodina aerobiku tu opravdu stojí jen 10,- Kč a ostříhání dospělého muže 15,-, že toho zatím o místních tolik nevíme (kdo, s kým, jak) a oni o nás... atd.

Už měsíc máme přírůstek do rodiny. Je z psího útulku, jmenuje se Rita, je to kříženkyně vlčáka a dobrmana a náš velký miláček. Toť asi vše, co mě napadá k položené otázce.


1 Katolický kněz, který Janu oddával, k tomu vtipně poznamenal: „To je poprvé, co oddávám svého kolegu ve službě.“ (Pozn. -JaN-)

1997 Katka Mallotová-Rodná:

Před třemi lety jsem „změnila směr“, přihlásila jsem se na jednooborovou psychologii, udělala přijímačky a vzali mě. Zimní semestr roku 1999 jsem strávila na stáži v mnichovském Kinderzentru – je to pracoviště, kde se zabývají ranou interakcí matka – dítě a problematikou tzv. excesivně křičících dětí. Po návratu jsem začala pracovat s metodou vyhodnocování rané interakce na jednom oddělení motolské nemocnice. Abych nezapomněla, pracuju v redakci Psychologie dnes, dříve Propsy. Mezi tím jsem se několikrát stěhovala, v létě 2000, přesněji 29. 7. jsem se vdala za Tomáše Rodného (taky psycholog). Teď v zimě jsme se stěhovali znovu a doufám že na delší dobu naposledy... Škola, stáže, práce, zařizování bytu – neplánuju žádné velké změny. Potomka bych uvítala tak za dva roky, ale člověk nikdy neví...

1997Drby Kristýna Píchová:

Co jsem dělala od roku 1996? No to už je strašně dávno! Možná, že to nebude přesný, ale o to tu asi nejde.

Takže nějak jsem dodělala školu – Pedagogickou fakultu UK, angličtina – občanská výchova, při čemž musím zdůraznit, že mnohem víc mě bavila a přišla mi užitečnější občanka než angličtina. Pokusila jsem se školu ještě trochu protáhnout, ale nakonec to muselo přijít a nezbylo nic jiného (aspoň se teda nic lepšího nenaskytlo) než začít pracovat. Jelikož jsem teda kvalifikovaná učitelka, začala jsem učit v jazykové škole (Akcent – Bítovská). No, ale po roce seriozní práce, zakotvování v pracovním kolektivu a pěkných vyhlídek na pravidelné zvyšování platu v přátelské atmosféře a mezinárodním profesionálním týmu, se mi začalo zdát, jestli to s tou prací nebylo trochu předčasné a jestli jsem při výběru nesáhla moc blízko. Takže jsem měla ještě jedny prázdniny.

Pak mě napadlo, že zkusím bydlet a pracovat mimo Prahu a přišlo mi užitečné starat se o zachování projevu tradiční lidové kultury (pokud se o něčem takovém dá ještě v našich zemích mluvit) a nechala jsem se najmout do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Pracovala jsem tam měsíc jako průvodkyně. Trvalé místo tam pro mě neměli a taky jsem si moc nedovedla představit, jak bych žila za 3 280 korun měsíčně. (Původně mi chtěli dát 3 200, ale když zjistili, že mám ukončenou vysokou školu, tak mi plat zvýšili o 80 korun!)

No, pak, teda vlastně předtím, byla válka v Kosovu a potřebovali tam nějaké dobrovolníky. Tak jsem jela. Byla jsem tam s Člověkem v tísni, od října do prosince 1999. Provozovali jsme azylové domy pro lidi, kteří ve válce přišli o dům. Většinou to byly neúplné rodiny, nějak ohrožení lidé. Byla to strašně zajímavá zkušenost. Ani jsem si tehdy neuvědomovala, že taky docela vysilující. Odnesla jsem si zážitek dobrého pocitu z práce, která má smysl, vztahů v partičce, která spolu existuje v takových výjimečných podmínkách a taky jsem nahlédla do světa nevládních neziskových organizací.

Když jsem se po návratu vyléčila ze všech chorob, které jsem si z Kosova přivezla, našla jsem si práci v Nadaci VIA. To se mi asi bude popisovat nejhůř. Posláním Nadace VIA je podporovat aktivní lidi, kteří se rozhodli, že nebudou čekat, až někdo něco udělá za ně, ale chopí se toho sami. Prakticky dáváme granty nevládním organizacím působícím v různých oblastech (ekologické, sociální, lidsko-právní...), poskytujeme školení a konzultace, máme knihovnu, můžeme zprostředkovat kontakty na lidi a organizace z ciziny. Tak. Normálně, když tohle na někoho vybalím, tak následuje otázka: no, a co teda vlastně děláš? Takže, ráno přijdu do práce, zapnu počítač a přečtu si e-maily... No, pak taky jezdím po Čechách, bavím se s lidma z organizací, kterým jsme dali grant, pořádáme semináře, na které někdy zveme lidi z ciziny, občas napíšu nějaký článek...

Poslední VELKÝ ZÁŽITEK a pak už skončím. Byla jsem vyslána na konferenci do Ázerbajdžánu. (Už končí, nebo už skončila éra „amerických odborníků“ u nás, tak se štafeta posouvá na východ...). Bohužel jsem byla pouze v Baku, ale i tak to bylo něco nevídaného. Ze 7miliónové populace Ázerbajdžánu polovina žije v Baku. Historické centrum čítá celkem asi sedm budov a zbytek jsou paneláky. Vrtné věže nebo pumpy na ropu, nebo co to je, mají i na městské pláži. Podle Transparency International je Ázerbajdžán třetí nejzkorumpovanější zemí na světě. Tak se mi zase otevřely obzory a připomněla jsem si, jak je ten svět velkej a barevnej a zajímavej. No, to už ale není moc o mne, i když vlastně jo.

Bydlím stále v ateliéru (Zemědělská 2, Praha 6), už tam se mnou nebydlí sestřenice Míša. Potřebovala bych vymalovat. Nevíte o spolehlivém malíři?

1997 Petr Doubravský:

Se mnou je to jednoduchý. Mimo slečny (akce starou za mladou) vše při starém.

Vidím, žes to s tou stručností vzal skutečně doslova. Jen bych si to chtěl ujasnit s tou slečnou. „Akce starou za mladou“ zní, jako by mladá slečna byla nahrazena starou. Předpokládám ale, že to bylo myšleno obráceně. Nebo ne???

Máš naprostou pravdu. V zápalu stručnosti jsem to ještě otočil.

1997 Petr Vojta:

No vzhledem k tomu, že se nemám ani čím chlubit ani nad čím naříkat, tak fakt nevím o čem psát. Sloh nebyl nikdy moji silnou stránkou, tak snad jen že se věnuju počítačům po systémové stránce, žádná oslnivá kariéra. Momentálně jsem nezaměstnaný, užívám si volna a práci zatím nehledám. Zastávám názor, že peníze je třeba si užít a na co mi budou v důchodu našetřené milióny – tedy pokud se ho vůbec dožiju.

Co se týče osobního života, bydlím sám, občas zajdu na pivko nebo na koncert, rád spím, hraní počítačových her mě nepustilo. Přes léto jezdím na kole, nebo si zahraju fotbálek. Pokud by měl někdo zájem si začutat, dejte vědět, pač lidí máme pořád málo. Vcelku se mám fajn. Teď mě napadlo, že jsem sem moh zkopírovat odstavec ze životopisu. Tak se mějte, rád vás všechny uvidím, ne jako minule, kdy se mi sešly 3 srazy dohromady.

1997Drby Petr Sobotka:

V posledních 4–5 letech:

* 97/98 jsem byl rok v Mnichově na tamní technické univerzitě.
 
* 99 jsem skončil ČVUT FEL, obor počítače.
 
* Od 99 pracuji ve firmě Komix, dělám vývoj software, především kolem databází, webové aplikace, ...
 
* Loni na podzim jsem byl 14 dní v Egyptě, což byl poměrně zážitek (pozitivní ).

Jsem svobodný a žiji v Praze s jistou Lenkou. Jinak mě sere naše politika (nebo spíš politici), rád vypadnu někam do lesa, snažím se třídit odpadky, moc nepiju, k Temelínu přesně nevím jak se postavit, rekreačně hraju volejbal, nemám rád supermarkety – to jsou koukám velmi intimní informace, že ano? Stačí?

Stačí to bohatě, vidím, že se z tebe stal úplný ekologický štváč (nebo štvanec?)...

Tak to jsem to, koukám, s těmi informacemi opravdu přehnal...

1997 Petr Hacmac:

Studium
1995 ukončení neúspěšného působení na FEL ČVUT;
nástup do prvního ročníku PříF UK obor učitelství matematika / zeměpis;
1996 ukončení neúspěšného studia viz výše;
1997 úspěšné složení přijímacích zkoušek na VŠE a na PříF UK obor geografie / kartografie;
po krátkém rozhodování nástup do prvního ročníku PříF UK obor geografie / kartografie;
1998 ukončení neúspěšného studia viz výše.

Práce
1994 získání živnostenského listu jako soukromý videotechnik (zahrnuje kameraman, střihač apod.);
1994 až dosud působení jako videotechnik hlavně ve sportu, natáčení basketbalových, fotbalových, volejbalových utkání, plavání, atletiky a vůbec všech možných sportů, dělání různých krátkometrážních instruktážních filmů (také vesměs sportovních);
2001 pro přemíru volného času nástup do práce jako servisní technik ve firmě, která distribuje laserové tiskárny a poskytuje autorizovaný servis. Zatím ve zkušební, tříměsíční lhůtě.

Záliby
– stále ještě volejbal a muzika, až bude nějaký koncert, dám vědět (možná).

Archivní fotografie
Archivní fotografie

Soukromý život
– to je soukromý.

(Poznámka redakce: Petr se vůbec nezmínil o vojně. Předpokládáme, že by odpověděl asi takto:
Vojna
– byl jsem tam.)

1997 Honza Neustadt:

Po skončení civilky jsem od března 1999 nastoupil do firmy Median, která dělá hlavně výzkumy sledovanosti médií, veřejného mínění a průzkumy trhu, ale také programy na vyhodnocování dat z těchto výzkumů a na plánování reklamních kampaní na jejich základě. Já jsem pracoval v softwarovém oddělení jako programující statistik. V současné době jsem na stejné pozici ve firmě Lerach, která mj. vyvíjí stále úspěšnější programy na vyhodnocování dat z televizního měření sledovanosti. Momentálně se částečně podílím i na přípravě nového TV metrového projektu, který by měl od konce dubna 2002 nahradit stávající měření sledovanosti televize pomocí peoplemetrů. Myslím, že mám velké štěstí, že můžu dělat to, co jsem vystudoval a co mě baví.

Jinak stále nepiju (tedy přesněji řečeno nechlastám), neboť jsem dosud neobjevil žádný alkoholický nápoj, který by mi chutnal víc než třeba takový hruškový juice.

Abstinent...
Abstinent...

Také rád chodím do divadla. Jak mnozí víte, v roce 1996 jsem měl možnost se trochu podílet na akci, kterou zorganizovala Danka Chroustová. Pro nezasvěcené – šlo o představení Z Holešovic naHá je – kabaret s dopravní zápletkou divadelní skupiny Středa dvacátého, které se konalo – jak jinak – ve středu dvacátého listopadu 1996 v divadle Akcent. Skončilo to neuvěřitelným sukcesem, kdy v sále pro 200 lidí jich bylo přes 250. Jak nám potvrdila majitelka divadla, Akcent něco podobného nikdy předtím ani potom nezažil... I díky této akci jsem se seznámil s dalšími Dančinými spolužáky z Vyšší odborné školy herecké, takže jsem pak v sezóně 1998/99 navštívil většinu jejich absolventských představení. Myslím, že někteří z nich mají obrovský talent, a jsem zvědav, zda, kdy a jak se prosadí.

Dalším zajímavým divadelním zážitkem pro mě bylo, když se mi podařilo během jednoho roku navštívit tři různé inscenace mého nejoblíbenějšího románu Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova. Postupně jsem viděl představení ve Stavovském divadle s Miroslavem Donutilem v roli ďábla Wolanda, inscenaci Klicperova divadla z Hradce Králové, kde do této role podle mě naprosto geniálně obsadili Chantal Poullain-Polívkovou, a představení Městského divadla v Brně, kde hlavní rolí byla spíše Markétka v podání Aleny Antalové, která za ni získala i cenu Thalie. (Alenu Antalovou možná někteří z vás znáte z televizního seriálu Četnické humoresky, kde hrála květinářku Ludmilu.) Navíc mám srovnání i se skvělou inscenací z konce 80. let ve Vinohradském divadle, kde hrál Wolanda Miloš Kopecký. Zajímavé bylo, jak každý vypíchl z Bulgakovova románu něco trochu jiného, asi i podle možností příslušného divadla. Všechna tři představení mohu vřele doporučit, ale nejvíc se mi líbilo jednoznačně to hradecké. Chantal Pollain byla opravdu ďábelská!

1997 Laďka Svobodová-Kočvarová:

V roce 1996 jsem byla už rok šťastně vdaná a studovala jsem na Pedagogické fakultě UK obor: český jazyk – občanská výchova. Ač na gymnáziu student spíše občasně docházející, na fakultě jsem ke svému vzdělávání přistupovala podstatně zodpovědněji a státnice jsem udělala v roce 1999. Momentálně už druhý rok učím na Základní škole Gutova v Praze 10.

Mé manželství mohu stále nazývat šťastným, což je samozřejmě potěšující. V loňském roce jsem skončila s aktivním hraním florbalu, teď volný čas věnuju volejbalu, jízdě na kole, pěší turistice. Vzhledem k poměrně psychicky vyčerpávajícímu povolání učitelky je zapotřebí i trocha relaxace, takže jsem loni začala s jógou. Momentálně ještě chodím na třísemestrální kurz dramatické výchovy, to je taková zajímavá metoda výuky, které se dobře hodí k mé aprobaci a kterou často používám, aby ve škole nëbyla taková nuda. To je asi tak všechno.

1997Drby Kačka K.-T.:

Od roku 1996 se všechno úplně změnilo. Zatím to vypadá, že k lepšímu (ale to jsem asi neměla psát). Oproti svým očekáváním jsem také dokončila PF UK obor NJ-RJ (pro zasvěcené: s diplomkou na téma „Iskusstvo glazami Daniila Charmsa“) (jako Kateřina T., Mgr.), následovalo pár let (2) v SOU Štěrboholy, kde jsem učila NJ (mně bylo 22 a žákům 20 a byla to dost sranda. A protože angličtinu učila jedna paní důchodkyně, tak se všichni přehlásili na němčinu, takže jsem jich tam měla místo šesti dvacet. Výhoda byla, že mě vozili autem i domů, a ty večírky... Dodneška mi ten jejich ředitel volá, jestli se nechci vrátit, protože jim tam asi nikdo nechce jít učit.) Pak jsem se usadila zase na pár let (2) v jedný galerii-rámování, kde to byla ze začátku taky sranda, ale pak tam začalo chodit tolik lidí (o vánocích přišlo třeba osmdesát lidí denně a všechny s úsměvem vyřídit, to zvládne asi jen málokdo, takže po 19. hodině jsem se doma už moc nehýbala), že už to bylo neúnosný, zvlášť když se za čtvrt roku měla narodit naše holčička. No a to už jsme v současnosti, protože Barunka se narodila loni v říjnu v pátek třináctýho, teď je jí půl roku a musím říct, že mi nic nechybí.

1997 Tomáš T.:

Nevzpomínám si. Už několik let mě provází anděl strážný, na nějž odkazuji všechny problémy a starosti. Podle toho to také vypadá. (Jak je asi všem jasné, jeho zásluhou jsem udělal i maturitu.) Tak především mi anděl našel práci, což, jak jistě uznáte, je v mém případě kousek vskutku husarský. Nicméně se zdá, že zmanipulovat sled událostí natolik, abych vystudoval vysokou školu, je nadlidský a i nadandělský úkol. Také nám obstaral bydlení – úkol, jenž se dnes bez zásahu shůry zřejmě jen tak nezdaří. A taky mě oženil. (Obecně jde sice o spíše ďábelský koncept, nicméně v mém případě je radost stíhána slastí, ... a ptáčkové cvrlikají, ... celý svět se raduje, ...) Taky dítě se nám narodilo – Prof. Maleninský – kapitola Mechanismus rozmnožování vyšších živočichů – jak ono to vlastně funguje??? – Jak už jsem říkal – nevzpomínám si.

1997Drby Petra U.:

Začnu tam, kde jsem v minulé anketě skončila – v říjnu 1997. Dělala jsem 5. ročník scenáristiky na FAMU, přivydělávala jsem si pořady pro ČT a jako sekretářka ve Fondu ohrožených dětí, přestěhovala se se svojí přítelkyní do bytu 2+KK, jehož rekonstrukce nám dala docela zabrat.

Školu jsem skončila v roce 1998 (v listopadu) – scénářem a diplomkou o Bergmanovi. Scénář Jahodový křik byl na „akademické půdě“ celkem oceňován (dostala jsem cenu děkana, literárního fondu), jeho realizace je však stále v nedohlednu – přes veškerou snahu mou a hlavně režisérky Karin Babinské, která by ho chtěla točit. Přepisování Jahodového křiku a psaní dalšího celovečeráku zabralo ty dva roky, co jsem byla „na volné noze“. Samozřejmě nejen to, protože tohle je dnes u nás činnost ochotnická, tedy neplacená. Takže nějaké další pořady pro ČT, taky dvě bakalářské povídky... Nejvíc mě ale těší spolupráce s rozhlasem – a to je asi taky budoucnost v práci. Škoda, že ho poslouchá tak málo lidí. V roce 1999 jsem dělala 3dílnou adaptaci Studna osamění, teď by se mělo točit hodinové pásmo o spisovatelce George Eliot, jedné z hodně významných autorek 19. století, u nás málo známé (bohužel). A snad se mi podaří konečně odevzdat vlastní hru – je už téměř hotová, ale právě mi veškerou zábavu obstarává 2,5měsíční Kryštof, kterému říkáme též Kryštofík. Narodil se mi 19. 2., a tak máme doma veselo. Moc jsme se na něj těšily, stejně tak celá široká rodina, takže je patřičně rozmazlovaný. (Jen kokršpanělka Klára trpí, protože je odsunuta na druhé místo.) A je to pochopitelně to „nejhezčí, nejinteligentnější a vůbec nejskvělejší miminko na světě“.

1997 Martina Housková:

Co jsem dělala v roce 1996 si už vážně nevzpomínám. V létě roku 1997 jsem odjela do Londýna jako au-pair, do stejné rodiny jako před pár lety Kristýna Píchová. Když jsem se pak nabytá anglickými vědomostmi vrátila, udělala jsem státnice na Ped F UK, takže jsem vlastně aprobovaná učitelka angličtiny a občanské výchovy, což předpokládám mi v životě bude úplně na nic. Další dva roky jsem strávila nad právnickými učebnicemi – hrůza – a skoro před rokem jsem konečně dokončila i studium práv. Teď jsem si to po sobě přečetla a zjistila jsem, že to vypadá jako bych pořád jen studovala. Takže ne, tak to není, ale psát intimní údaje o svém životě se mi nechce. Snad jen tolik, že před nějakou dobou jsem jeden dlouholetý partnerský vztah vyměnila za jiný (prý jsem si polepšila... říká ten nový partner...). Od října loňského roku pracuju v jedné pražské advokátní kanceláři jako advokátní koncipientka.

Za těch pět let se toho určitě stalo o dost víc než kolik jsem smrskla do těchhle pár řádek, ale snažila jsem se být stručná.

Co se týká dětí, manželů a podobně, zatím nemůžu žádné fotografie poskytnout.

Od 21. 9. 2002 se stal z partnera manžel a z Martiny Houskové Martina Krumlová.

1997 Martin Nečas:

Do konce roku 98 jsem byl v Praze, ale od října 1999 jsem díky možnosti studovat v Německu odjel do Hamburku na místní techniku. Situace se poněkud komplikovala tím, že jsem zároveň ještě studoval na ČVUT, které jsem zdárně dokončil obhajobou DP v lednu 2000. Dále jsem tedy bydlel na koleji v Hamburku, studoval můj oblíbený obor Mechatroniku a to až do srpna 2000, kdy mi v Německu našli rakovinu lymfatických uzlin. Následoval přesun do Čech a konečná diagnosa na rakovinu typu Hodgin. Od října jsem dalších osm měsíců každých čtrnáct dní chodil na chemoterapii a přesto že jsem to vše dobře snášel, jako zážitek to nikomu z vás nepřeju. V tento okamžik mne ještě čeká konečné vyšetření, poté ozařování a sledování. Šance, že se to vrátí do pěti let je 20%, takže doufám, že budu mít štěstí. Pocity, kterými jsem si prošel, zde popisovat nebudu (přestože bych to kdysi s chutí udělal). Asi jsem taky trochu zestárnul a nebo se stal jen línějším...? Kdo ví, jedno však je jisté: „Konec dobrý – všechno dobré“. Závěrem bych chtěl poděkovat mnohým z vás, kteří mi pomohli a stáli při mě.

P.S. Doufám že i příště!

P.P.S. A poslední zpráva!!!
Báječně MODRÁ je má vojenská knížka.

1997 Jitka Nováková-Obuškevičová:

Zaměstnání
96-98 Imation (pokračování 3M) – marketing;
98-únor 00 Hawlett Packard (přes agenturu Amden) – product manager přes spotřební materiály.

Mimo zaměstnání
srpen 00 prošli jsme pěkný kus Pyrenejí (můžu půjčit skvělého průvodce);
únor 00 nástup na mateřskou;
Fíkovi už je 6!;
25. 3. 00 narození syna Martina;
od 25. 3. mám „dovolenou“ a odpočívám...

Fík
Fík

1997 Radek Plašil:

Stále studují fyziku na MFF UK. Snad ze mne bude doktor nebo něco takového. Nejdůležitější změna v mém životě je to, že se teď holím jen jednou týdně. Doufám, že tyto informace jsou vyčerpávající a dávají dobrý přehled o všem podstatném, co se u mne za poslední roky změnilo.

1997 Jana S.-T.:

Já jsem po ukončení 3. lék. fakulty, nastoupila postgraduální studium v Revmatologickém ústavu v Praze, kde jsem se věnovala 2 roky vědecké práci – bádání na jedné z autoimunitních (revmatických) chorob, která se jmenuje polymyositida. V rámci tohoto bádání jsem strávila 7 měsíců ve Švýcarsku, v Zurichu na Rheumaklinik-Universitats Spital, což bylo perfektní až na to, že jsem tu musela opustit chudáka Ondřeje a nechala jsem na něm všechny starosti s budováním našeho nového domova. Po svém návratu v létě 2000 jsme se s Ondřejem KONEČNĚ vzali, a to 12. srpna 2000 a ihned poté jsme se KONEČNĚ odstěhovali od Zeleného ptáka K Zelené louce do Zeleného údolí. V září 2000 jsem se rozhodla, že je načase začít se kromě bádání také věnovat bohulibé činnosti, na kterou jsem vystudovala, a to je léčení lidí. A tak jsem zahájila svou klinickou kariéru na I. interní klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde intermitentně (tzn. 3 měsíce ano, 3 měsíce ne – to bádám v rámci PGS v Revmaťáku) působím dosud (tedy teď zrovna jsem byla detašovaná do Dolního areálu FNKV – na Mičánky na Středisko chronické dialýzy – neboli na umělou ledvinu. Jenom pořád nemohu přijít na to, jestli za trest nebo za odměnu). Od července se posunu se svou klinickou praxí pouze do Revm. ústavu, kde budu dále dělat oboje (věda, pacienti) pouze v jiném režimu – a to půl dne budu léčit a půl dne bádat – myslím, že to bude ideální, nic mě neomrzí.

Největší novinka, která nás zatím s Ondřejem postihla, je asi náš nejkrásnější a nejchytřejší vánoční dárek – labradousek Kája, jehož fotky přikládám.

Kája
Kája

Ještě pár slov k Ondřejovi. Ten poté, co ukončil (konečně) VŠE, změnil zaměstnání, přesunul se z agentury Intercom nejdříve do Telecomu, nyní působí ve firmě Oracle. Stále hraje na kytaru (naštěstí trochu pozměnil hudební styl k poslouchatelnějším věcem), začal jezdit na horském kole (i v 20stupňovém mrazu – šílenec). To by bylo asi vše, co mne napadá.

1997 Ondřej Tomas:

Škola:
Dodělal jsem, takže splněno (velká úleva!)

Jobs:
Postupně jsem vystřídal 3 zaměstnání (teda za tu poslední dobu) – německou poradenskou spol. InterCom (oblast marketingu a integrované komunikace), pak roční projekt v Českém Telecomu (pokus o zavedení zákaznicky orientovaných programů... poněkud neúspěšný...) a dnes Oracle (dělám application architecta pro oblast CRM – Customer Relationship Management). Práce stejně asi nikoho tak moc nezajímá, ale možná to mohou být důležité kontakty!

Personal:
Celou tu dobu jsem byl hodnej kluk, dokonce tak hodnej, až jsem se z toho oženil. Překvapení nenastalo, vzal jsem si Janu. Možná to někomu připadalo od začátku divný a nepochopitelný, ale my se prostě máme rádi... Na svatbě jsme měli hodně lidí ze školy a bylo to moc příjemný, takže ještě jednou díky!

Přestěhovali jsme se. To byl děs! Stěhování opravdu nikomu nepřeju, je to skutečně horší než vyhořet. No, nakonec jsme to zvládli a začínáme se pomalu zabydlovat.

Sice nemáme vlastní potomstvo, ale naší naprosto plnocennou náhradou je černý labrador Karel (sledujete, že i jméno má po mém tatínkovi?!?). Máme se vzájemně všichni moc rádi a myslím, že nám to docela šlape! Ne, opravdu, je naprosto úžasnej a jsou to pro nás nové, netušené zážitky a obzory. Všem doporučuju!

Nadále dělám muziku, jen jsem musel polevit v intenzitě a taky ty styly se trošku mění... Dělám teď se svým kamarádem a muzikálním kolegou Vlastíkem Bajerem (někteří jste nás mohli vidět a slyšet hrát na svatbě pár moravských lidovek). Možná z toho něco bude. Nechte se překvapit.

Shrnutí: Žiju život naplno a zatím mě to baví. Až bude čas zpomalit, tak zpomalím.

1997Drby Tomáš Munzar:

V roce 1997 jsem ukončil spolupráci s rakouskou firmou Hawle a na podzim jsem se svým kamarádem a společníkem založil novou firmu ALV, kde jsem doteď. Zabýváme se vodním hospodářstvím (dovozem výrobků pro inženýrské sítě z Německa).

V září 1998 jsem se oženil a mám dvě dcerky. V březnu 1999 se nám narodila Terezka a o rok později, v červenci 2000, Kristýnka.

1997 Katka Chmelová-Ruszová:

Tak prý si mám vzpomenout, co jsem dělala od roku 1996. To je tedy pěkné. Co si tak vzpomínám, studovala jsem na matfyzu Biofyziku, kterou jsem rok potom dokončila a nastoupila na doktorát tamtéž. Během těch tří let doktorátu mi pracovně asi nejvíc utkvěly dvě stáže v Paříži (celkem 8 měsíců), kde jsem jako rodačka z Nuslí konečně pochopila, co to znamená bydlet na koleji a navíc nikomu nerozumět. Bylo to totiž tak trochu překvápko na poslední chvíli, takže jsem se francouzsky učila jaksi za pochodu.

Týden po obhajobě v listopadu 2000 jsem se provdala, překvapivě ne za francouzského milionáře, ale za poctivého našince (jak radí Jarek Nohavica). Teď jsem tedy doktor před jménem i za jménem, ale jméno je jiné a navíc ho nikdo neumí vyslovit správně (tedy s š). Jinak doufám, že můj osobní život žádnou z těch změn neutrpí, neboť Káča jsem zaplaťpánbu pořád.

Během těch šesti let jsem se docela podívala po okolí, kromě té Paříže jsem se vydala na Korfu, na Mallorcu, v Portugalsku jsem se koupala v Atlantiku, v Egyptě v Rudém moři, lezla jsem skoro po všech slovenských horách, po Alpách, po Julských Alpách, po pyramidách, jela jsem na kole na francouzskou riviéru, a tak různě. Momentálně pracuju stále na matfyzu na Fyzikálním ústavu, trochu bádam a trochu učím. V lednu jsme se s Honzou přestěhovali na Velkou Ohradu nad Prokopské údolí. Děti zatím nemám, ale zato mám manžela na civilce... A to by snad mohlo stačit, ne?

1997 Martin Schwarz:

Na četná Honzova naléhání jsem tedy i já usedl k mailu a pokusil se svěřit klávesnici shrnutí posledních několika let. Tak jaké to vlastně bylo... „No když to srovnám s tim výletem na Kokořín...“ (což je citace z Járy Cimrmana a ne vzpomínka na „klouzavý boty“). Ale teď vážně. To, že jsem studoval ČVUT Stavební, asi všichni vědí. To, že jsem jí jako každý správný stavař ukončil již po šesti letech (což je při devíti řádných semestrech úctyhodný výkon), již možná mnozí nevědí (tak co bych se nepochlubil). Již při škole jsem si mezi muzikou, školou a hospodou našel trochu toho času na práci v jedné malé soukromé (a přesto prosperující) firmě s názvem Projekt-servis, se sídlem toho času v Hostivaři. Toto sídlo se stalo místem jednoho z „nechvalně proslulých“ třídních srazů. Mnozí dodnes vzpomínají na útulnou vinárničku ve sklepě jednoho oprýskaného baráku kdesi na okraji Prahy (mnohými přezdívaném prdel světa hlavně kvůli dopravní dostupnosti). Joj, jak se tam dobře pařilo a padalo ze schodů...

No v současnosti stále kolbenim u výše zmíněné firmy, avšak sídlo jsme již bohužel změnili. Nyní tedy funguji dnem i nocí (a někdy i o víkendech – to podle rozmarů ranného kapitalismu s lidskou tváří) ve Strašnicích v ulici Na Třebešíně 17. Je to blízko v současnosti tolik proslaveného Hagiboru. Mám za sebou již několik větších projektů, v poslední době zejména sídlo VÚSC pro středočeský kraj a Ústav sociální péče v Psárech u Prahy. Bydlím stále v Krči, ale již jako řádný majitel nemovitosti po převodu (ne po přechodu).

Jinak Kocanda stále neshořela ani nepodlehla s železnou pravidelností se opakujícím nájezdům barbarů s půllitry v rukou, kteří minimálně jednou za dva měsíce s odhodláním a písní na rtech přijíždějí k jejím bytelným okenicím a po dvoudenním dobývání vysíleni odjíždějí (šťastnější bývají odváženi) k hradbám svého rodného velkoměsta. Což mi připomíná, že tady někdo bude dlužit sud (a já to zřejmě nebudu) splatný tamtéž někdy okolo 10. října 2001 (jak praví záznam vyrytý v kameni na východní straně objektu).

Narážení sudu na Kocandě
Kocanda

V současnosti funguju v kapelce spolu s Petrem Hacmacem, Tomášem W. (na fotce druhý zleva) a Lindou K. pod názvem QWERTY. Koncerty se chystají asi až po prázdninách, anóbrž jsme angažovali novou zpěvačku.
(Poznámka redakce: Jak už to tak v kapelách bývá, angažování zpěvačky často vede k personálnímu zemětřesení... Nejinak tomu bylo i v případě QWERTY, kterou momentálně tvoří již jen první tři jmenovaní, zatímco Marfa se zpěvačkou si založili kapelu vlastní.)
(Omluva redakce: Jak jsme zjistili, naše informace byly v zásadě správné až na to, že to prý bylo všechno trochu jinak... Marfa sice založil vlastní kapelu, ale s úplně jinou zpěvačkou, než jsme uvedli. Marfovi i oběma zpěvačkám se omlouváme.)

Poslední dva roky jsem začal s klukama z vejšky docházet pravidelně na fotbálek do tělocvičny, jelikož pohyb šlechtí tělo i ducha (a je tam takovej malej bar...). No prostě v našem věku je již pohyb zdravotní nutností. To je asi tak vše, tak to nebudu protahovat, neboť čas máme všichni jen jeden. Tak ho užívejte, jak sami chcete, a někdy se snad potkáme i jinak než prostřednictvím tohoto neosobního, virtuálního (ale bohužel nejrychlejšího) způsobu komunikace.

Zdraví vás Martin Schwarz přezdívaný Marfa, Márfa, Márfy, Murphy, Márty, párty, ...

1997Drby Honza Alexander:

Tak po skončení gymnázia jsem byl přijat na MFF UK, kde jsem v listopadu 1998 studium úspěšně ukončil promocí v Karolínu. Potom jsem nastoupil na výkon civilní vojenské služby u svého známého v občanském sdružení CEMC. Po skončení civilní služby jsem konečně začal pracovat jinak než na živnostenský list, začal jsem programovat pro nově založenou společnost IDOOX s ambicemi prorazit na americkém akciovém trhu (pokud se všechno povede, jak si představujeme). Pro informaci jsme byli časopisem TIME v květnu 2001 označení jako jedna z třiceti společností s největším potenciálem v Evropě.

No to by snad bylo všechno.

1997 Pavel Kurýl:

Máme se se ženou čím dál tím lépe a jsme v hodně těžký pohodě. (Ať je to taky trochu jiný, ne?)

1997 Martin Fiedler:

Co sem dělal? Nic dobrodružnýho, VŠE jsem ukončil v červnu 1998 po úspěšných šesti letech , navíc jsem od února 1996 do října 1998 pracoval v Bank Austria jako správce bankovního systému full time, před tím jsem dělal s Doubravákem ve Vereinsbank dva roky operátora AS400 taky full time. V říjnu se BA spojila s Creditanstaltem a vznikla BACA, což jsem psychicky neunes a odešel jsem, tentokrát šel Doubravák na moje místo do BACA a já jsem šel k našemu tehdejšímu dodavateli MKI (Midas-Kapiti International), což je market leader v bankovních systémech. Od listopadu 1998 jsem byl na školení v Londýně až do března 1999 a od té doby se tak nějak pohybuju mezi Čechama, Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem a Anglií. Začal jsem jako Junior progamátor a teď jsem Senior Technical Consultant a dělám technické části projektu, jak řízení tak i práci samotnou. Spočívá to v instalacích, upgradech, dost programování a systémové administrace. Všechno se to děje na IBM midrange AS400, kdyby to snad někoho zajímalo. Tak to je, co se práce týká.

V soukromí jsem teď docela šťastnej, mám skoro všechno, co potřebuje normální člověk k životu, docela slušně mě platěj, takže ňák depresivně nestrádám. Teď jsem tak trochu zadluženej, jelikož jsem se rozhod dovybavit si byt a koupil jsem si nový auto. S mojí současnou přítelkyní – jsme spolu nepochopitelných (pro mě) 1,5 roku – jsme propadli snowboardingu, takže v zimě jezdíme tak na dva, tři týdny do Rakouska či Francie, no a v létě jsem (bohužel zatím jen já) propad golfu, takže trávím spoustu času mlrácním do bílejch míčků železnejma palicema. Je to fakt dost dobrá relaxace, někdy to zkus, jestli jsi to už neudělal. (Já zatím golfové hřiště jen stavěl... – pozn. -JaN-) V úterý jedeme na dovolenou, docela se už těším, jedem na Krétu na čtrnáct dní a nechci vidět ani jeden počítač, to mi věř.

1997 Daniela Přibylová:

V roce 1999 jsem dokončila školu. Začala jsem na FF UK dělat postgraduál a taky učit – neuměla jsem se rozhodnout, co budu dělat jednou pořád. Když jsem zjistila, že nic neumím a potřebuju praxi, nastoupila jsem loni v létě jako advokátní koncipient do advokátní kanceláře. Změnila jsem kancelář, ale stále jsem koncipientem. Na jaře jsem se přestěhovala do Strašnic. Pokud jde o plány do budoucna – až se naučím starat o kytky, tak si možná pořídím ňáký zvíře.

1997 Tomáš Hladík: Když se mě Honza zcela čekaně zeptal, chvíli jsem přemýšlel, který to ten rok 1996 vlastně byl. Pak jsem si uvědomil, že tím jsem už vlastně odpověděl: nic zásadního se nezměnilo. Stále se potloukám okolo počítačů, převážně programuju, v posledních pár letech jsem se zabýval aplikacemi pro jednací systémy.

P. S. Vlastně trochu jsem od té doby přibral, zatrachtilé sedavé programování...

1997Drby Dana Chroustová-Ibragimová:

V roce 1999 jsem úspěšně ukončila Vyšší odbornou hereckou školu. Krátce před tím jsem se v Mezinárodním loutkovém institutu v Praze seznámila s čerkeským režisérem Žeňou Ibragimovem, uměleckým šéfem loutkového divadla Skazka v Abakanu, což je hlavní město Chakaské autonomní republiky v Rusku na Sibiři. Bylo to takové osudové setkání, které skončilo tím, že jsme se nakonec rozhodli v Abakanu společně žít. Podrobnosti si můžete přečíst na jiném místě.

1997 Eva Vašíčková:

Prodělala jsem metamorfosu z medičky v lékařku, začala jsem pracovat – v současné době jsem na Gynekologicko-porodnické klinice ve Vinohradské nemocnici. Na jaře 2002 bych měla dělat atestaci, pak se uvidí, co budu podnikat dále. Zatím mě baví to, co momentálně dělám, takže nejspíš zůstanu na gynekologii. Dost možná se ještě přeci jen odvážu a odjedu někam ven na zkušenou. Ale to se ještě uvidí. Pokud nejsem v práci, tak ve zbývajícím volném čase se snažím trochu sportovat(abych se úplně nerozpadla), chodit na výstavy a do kina (abych úplně nezblbla), setkávat se s přáteli (abych občas viděla normální lidi). Vdávat se zatím nehodlám, ale to se může samozřejmě časem změnit.

Takže sumasumárum – žiju si vcelku dobře a doufám, že to ještě nějakou chvilku vydrží.

1997Drby Pavel Semela:

Když jste se ptali naposledy, byl jsem na začátku své přípravy na kněžství. Letos v červnu jsem se knězem stal a začal jsem působit jako kaplan1 na Jižním Městě. To je určitě nejdůležitější změna, která v mém životě za posledních pět let nastala.

Z období mezi poslední anketou a mým kněžským svěcením stojí za zmínku především můj pobyt v Itálii. Po dvou letech studia teologie v Praze mi pan kardinál Vlk nabídl, jestli bych nechtěl dokončit studium na univerzitě v Římě. Italsky jsem v té době uměl akorát pozdravit, ale po chvilce váhání jsem se rozhodl tuhle možnost využít. Dneska jsem moc rád, že jsem k tomu dostal odvahu. Bylo to chvílemi náročné, ale stálo to za to. S italštinou jsem se pral celý první rok, otevřel se mi tím však přístup k teologické literatuře, která u nás chybí. Obohacující byl už samotný pobyt v cizině a kontakt s odlišnou kulturou a mentalitou. To by asi potvrdil každý, kdo někde v zahraničí delší čas pobýval. U mě to bylo o to zajímavější, že spolužáci byli v podstatě z celého světa. Řím nabízí samozřejmě obrovské křesťanské a kulturní bohatství k prozkoumávání, ale taky třeba moře dosažitelné metrem. Abych to shrnul, tři roky v Římě byly úžasné, Itálie a Italové mi přirostli k srdci (radši o tom ale vyprávím osobně než píšu).

Z Říma jsem se vrátil vloni, byl jsem vysvěcen na jáhna2. Rok jsem pak jako jáhen působil na Jihozápadním Městě – stává se ze mě pomalu odborník na sídliště?


1 Kaplan (úplně přesně farní vikář, kaplan je oficiálně pouze kněz v nemocnici či v armádě) je kněz, který nemá na starosti vlastní farnost, ale působí ve spolupráci se starším a zkušenějším knězem. Pro ilustraci můžu zase přiblížit, co dělám konkrétně já na JM. Pravidelně mám mše a zpovídám, vyučuji několik hodin týdně náboženství, vedu biblické hodiny a přípravu zájemců o křest, navštěvuji domov důchodců a vysokoškolské koleje v naší farnosti. Dost času zaberou přípravy na kázání a vyučování nejrůznějšího druhu, osobní setkání s těmi, kteří si chtějí o něčem popovídat, poradit se nebo za něco pomodlit s knězem. Setkávám se taky s nejrůznějšími skupinami věřících, které se ve farnosti scházejí nebo něco zvláštního dělají (skupiny mládeže, různá modlitební společenství, zdravotní sestry z farní charity, tým starající se o klub dětí a mládeže, který provozujeme apod.), a snažím se jim pomáhat a koordinovat jejich činnost. Aktivity jsou to nejrůznější, za základní ale považuji být tady pro lidi, povzbuzovat je Božím slovem a modlit se za ně.

2 Jáhen je pomocník kněze, může např. křtít, oddávat, pohřbívat, mít při mši kázání. Velmi často se podílí na péči o nemocné, vyučuje náboženství apod. Ve Stodůlkách jsem měl navíc na starosti mládež – pravidelně jsem se s nimi setkával, jezdil s nimi na výlety, připravoval s nimi a pro ně bohoslužby pro mládež, víkendové duchovní programy, byl jsem jim k dispozici k rozhovorům o jejich problémech (někdy jsem musel i doučovat matematiku) apod. Dalším specifikem bylo, že se právě dokončovala stavba tzv. Komunitního centra sv. Prokopa (z jedné třetiny kostel, ze dvou třetin klubovny, společenský sál a zázemí), které by mělo sloužit nejen křesťanům, ale všem obyvatelům sídliště a nabídnout jim kulturní, sociální a duchovní programy, které na sídlišti chybí. Pomáhal jsem při tom, s čím bylo zrovna potřeba (kromě samotných stavebních prací, ty prováděla firma) – korespondence všeho druhu, prezentace projektu, skládání nábytku, povzbuzování faráře, který měl za celou akci zodpovědnost, sestavování a příprava programu centra apod.

1997 Teresie (Jana) Cvachová:

Co je u mě za posledních pět let nového?
Dostudovala jsem jednu školu, a abych nepřišla o životní pocit věčného studenta, tak studuju další školu aspoň dálkově. Také jsem jako asi už všichni z naší třídy překročila magickou hranici 26 let, kdy člověk, pokud je stále ještě student, přichází o spoustu výhod, a kvůli výhružkám rodičů jsem musela začít pracovat, aby za mě aspoň někdo platil zdravotní pojištění. Počet mých zaměstnavatelů je proměnlivý, těch, co mě platí, je o něco méně. Dělám to, co jsem nikdy dělat nechtěla – učím (němčinu, angličtinu, japonštinu, možná něco ubude nebo přibude), i to co jsem dělat chtěla – překládám (převážně z ruštiny, ostatní jazyky se snažím odmítat). Taky jsem se vrátila ke svému koníčku z dětství, jezdím zase na koni, čím dál tím víc a taky padám, čím dál tím úspěšněji.

1997 Pan profesor Filip Novák:

Milé Bažantice, milí Bažanti!

Kdyby mi někdo, kdo vlastní křišťálovou kouli a kocoura s nadpřirozenými schopnostmi, řekl v průběhu školního roku 1988/89, kdy vyšel první papírový Bažant, že v roce 2001 budu smolit příspěvek pro Bažanta elektronického (kterého bych si tehdy dovedl představit stejně dobře jako školního inspektora na Saturnu), bral bych to podobně vážně jako předpověď, že se v roce 2247 stanu ředitelem průmyslovky v Benešově. Inu – každý ví, časy se měéééní!

Bohužel musím pro svou ženu i pro sebe využít pomoci Honzy Neustadta, který nám nabídl několik kvalitních výmluv: nemůžeme se dostavit a přivést se – odpusťte laciný žertík – pod páru, neboť v pátek 14. 12. k nám sice nepřijede tchýně, ale zato my jedeme k ní (navíc žije na horách, takže do toho vplétám i druhou nabízenou výmluvu). Rádi bychom Vás všechny viděli, ale pro tentokrát si Vás musíme jen představovat (kupodivu si Vás docela obstojně pamatuju – já, který už půl roku po maturitě nějaké třídy tápu ve jménech i ve tvářích a používám při náhodných setkáních, jak říkáme s Mirkem Maleninským, univerzální pedagogický blábol typu „Tak jak se máš?“, „Kolik máš zkoušek?“ atp. a během této konverzace se snažíme alespoň přibližně trefit).

Co jsme zažili od roku 1996? S rodinou i s přáteli nám bylo dopřáno mnoho hezkých chvil a jsme za to velmi vděční. Byl jsem se svou ženou na dovolené v Chorvatsku (já tam byl poprvé, ona po několikáté) a zajeli jsme si i do Bosny a Hercegoviny. Vedle nádherných chvil u moře a na cestách a zpěvu cikád mi natrvalo utkvěla horečka jedné červencové noci při návratu domů, kdy jsem – já „Západoevropan“, zvyklý z Jižní spojky na benzínové pumpy na každém kilometru – pohrdl čerpací stanicí kousek za Splitem a pak jen užasle sledoval, jak jsme pěkně ujeli 300 km, aniž bychom míjeli něco, co pumpu připomíná. Zbrocen potem jsem s myšlenkami na ohrožený katalyzátor dojel do městečka Obrovac, zastavil u zavřené pumpy a utábořil se s Vlastou na přilehlém trávníku (za rozbřesku jsme zjistili, že naproti pumpě je autobusová zastávka a čekající tam lidé nás se zájmem pozorují). Ráno naštěstí podnik otevřeli, načerpal jsem tam všechny tři litry, které pumpař ještě měl v zásobě, zaplatil „četyrnatsať kuna“ a opět se staženým hrdlem dojel k další pumpě, kde naštěstí právě „čekali benzín“. Pokud pojedete do Chorvatska autem, tankujte u každé pumpy!

Naše děti studují (Jakub FAMU, Kristýna sociologii), občas nám (snad i se zájmem) naslouchají, často se dobře baví, když nás pozorují (my ovšem taky, když pozorujeme je), takže jsme rádi, že to je, jak to je. Já už od roku 1998 „zástupcuju“ sám, kolegyně Stáňa Valentová dospěla k závěru, že bude raději už jen učit. Moc si ccním atmosféry na Ohradní, považuju za malý zázrak, že tolik výrazných individualit (a odlišných lidských typů) je schopno vytvářet si vzájemně pohodu a přes všechny názorové různice nacházet to, čemu se říká společná řeč. Právě tahle atmosféra mě zatím „zadržela“, když jsem se minulý měsíc zase jednou – jak se mi po určitých periodách stává – zamýšlel nad tím, jestli je vůbec únosné v našem školství dál setrvávat, a zvažoval jsem nabídku jedné německé firmy na tlumočnickou práci. Připadá mi totiž, že řízení českého školství je v rukou lidí, kteří kdysi nespravedlivě dostali čtyřku z vlastivědy a teď se hodlají všem učitelům (ale taky žákům i rodičům) pomstít. Bohužel však postrádají noblesu, vtip a um barona Kratzmara z nenavečeřené Adély, který coby žáček nebyl náležitě oceněn v přírodopise.

Letos o prázdninách jsem se rozhodl, že se tak trochu prověřím, a vydal jsem se na kole z Prahy do Jablonného nad Orlicí (rodiště mé ženy). Byl krásný letní den. V Průhonicích to bylo ještě dobrý, v Říčanech taky, v Kolíně po padesátiminutovém odpočinku na lavičce u hřbitova taky, z Pardubic jsem sice posílal čekající rodině srdnatou esemesku, ale už jsem jasně tušil, jaké povyražení mě čeká v orlických kopcích. Padl soumrak, začala noc, odpočinek jsem už zařazoval vždy po 2 kilometrech a v Žamberku mě má dobrá žena, která mi z Jablonného vyjela autem naproti, navrhovala, abych akci (14 km před cílem!) ukončil. Leže o půlnoci na lavičce na žamberském náměstí jsem zaskuhral něco v tom smyslu, že toho bohdá nebude, aby český učitel byl z kola vyhozen, nějak jsem se vydrápal do sedla a kolem jedné hodiny ranní jsem dosáhl cíle. Bylo to pěkné a dušička má (v tomhle směru) pokoj.

Nebyl by to život, kdyby nám nepřinesl také opak hezkých chvilek. K nejsmutnějším dnům, které jsem zatím prožil, budu už navždycky počítat jednu březnovou neděli roku 2000, kdy jsem se dozvěděl o náhlém odchodu našeho kolegy a skvělého kamaráda Mojmíra Sedláčka. Moc mě potěšili naši studenti, kteří na jeho památku zorganizovali fotbalový turnaj Memoriál Mojmíra Sedláčka – 2. ročník se bude hrát v sousedním SOU Ohradní v březnu příštího roku.

Takže asi takhle – jsou to takové „útržky z deníku“, stalo se toho určitě mnohem víc. Když jsme se loni viděli, zdálo se nám, že i když pochopitelně máte každý své starosti, docela to nějak zvládáte a nejste zdeptaní nad únosnou míru.

Přejeme Vám hezké setkání, krásné Vánoce, co nejšťastnější Nový rok i nový rok – a Bažantovi výdrž v letu.

Vlastimila a Filip Novákovi, 13. 12. 2001

P. S.: Kolega Aleš Jedlička se rovněž omlouvá a připojuje následující informace:

Pan profesor Aleš Jedlička:

Co zůstává: kamarádství s Filipem Novákem (opačně to samozřejmě platí taky, pozn. F. N.), pobývání s půvabnými studentkami na gymnáziu, modrá obloha a krásná pláž rybníka Svět v Třeboni.

Co se změnilo: proběhla oslava mých padesátých narozenin, Slavia už nezískala další titul, Honza Neustadt už nechodí na fotbal!

1997Drby Martina Šťastná:

Co je u mne nového za poslední roky? Jak zvědové zjistili, dělala jsem několik let různé reklamní akce (včetně zmíněných ochutnávek), docela jsem byla časově vytížená, a tak jsem většinou nestíhala ani třídní srazy, obvykle jsem tou dobou byla na druhém konci republiky...

Pak se narodila Barunka a já si konečně užívám volna (mateřská je pro mne fakt dovolenou), nikam nemusím a co hlavně nemusím, ráno brzy vstávat... Naštěstí má pro tuhle slabost pochopení i Barborka, málokdy vstává před osmou...


Pokud jste nám dosud neodpověděli, nebo se ve Vašem životě udála nějaká důležitá změna, která zde není zaznamenána, napište nám prosím na adresu: bazant@bazant.cz.