Náš člověk v Abakanu

Úkol pro Vás: Až se budete nudit, podívejte se na mapu Ruska. Najděte řeku s názvem Jenisej, přibližte se svým prstem k Mongolským hranicím, tam uvidíte město Krasnojarsk a nedaleko městečko (pardon – hlavní město Chakaské republiky) Abakan. Tak to je vše. Tam teď kdesi po sibiřských stepích bloudí vaše bývalá kolegyně Dana Ch. Myslete na ni v dobrém...

Detail mapy Ruska s vyznačeným Abakanem.

Po gymnáziu jsem pracovala v loutkovém divadle. Jmenovalo se Strakaté divadlo a sídlilo v Podolí. Na starosti nás měl pan režisér Anděl, který byl v té době profesorem na DAMU na větvi alternativního herectví. Pozval mě do svého souboru, který fungoval téměř 20 let, takže jsem měla možnost seznámit se s loutkami ještě před tím, než jsem se rozhodla studovat činohru. No a osud chtěl, abych se k loutkám vrátila.

Žeňa

Asi před dvěma a půl lety jsem se v Mezinárodním loutkovém institutu v Praze seznámila s Jevgenijem (Žeňou) Ibragimovem, který tam vedl tzv. „mastěr klass“ neboli uměleckou dílnu. Naše první setkání bylo vpravdě osudové. Z původně profesní známosti se stala známost osobní a rozhodli jsme se, že budeme společně působit v Abakanu, kde Žeňa do té doby pracoval. Sedm let, jak říká, „sloužil“ v činohře v Čerkessku, potom se „náhodně“ dostal na loutkové představení pro dospělé a to ho natolik ovlivnilo, že se rozhodl vystudovat režii na Petrohradské akademii. Momentálně je uměleckým šéfem (rusky se říká „glavnyj režisjor“) chakaského republikového loutkového divadla Skazka v Abakanu.

Chakasie

Chakasie¹ neboli Chakaská autonomní republika je součást Ruské federace a leží na Sibiři za Uralem, jen několik desítek kilometrů severně od Mongolska. Guvernérem nebo prezidentem je pan Lebeď, bratr generála Lebedě, který je prezidentem sousedního Krasnojarského kraje. Chakasie má svou vládu, mj. i své ministerstvo kultury. V tomto směru je tedy autonomní, ale samozřejmě veškeré pokyny přicházejí z Moskvy.

Mapa Ruska se zvýrazněnými místy, o nichž je v textu zmínka.

Poprvé jsem byla v Chakasii na festivale, který pořádalo divadlo Skazka předloni v zimě u příležitosti 20 let trvání souboru. Sjelo se tam osm divadel ze Sibiře. Přijel i profesor Naumov z Petrohradské akademie, jenž učil všechny režiséry, kteří přivezli své soubory. Bylo to nádherné setkání.

Pro mě to byla také první zkušenost s pravým sibiřským mrazem – přijela jsem tam totiž v zimě. Byla jsem na to připravena, všichni mí přátelé mi dali spoustu svetrů, ale zjistila jsem, že i když je tam teplota –32 °C, tak je to díky suchému podnebí stejné, jako by bylo v Praze –10 °C.

Co mě překvapilo, bylo neuvěřitelně srdečné publikum. Lidé jsou tam jako děti – dospělý divák je jedno velké dítě. Všechno přijímají tak, jak je, a nemají potřebu skrývat emoce. Když během představení např. zazní nějaký vtip nebo se něco podaří, tak oni vstávají, tleskají, křičí – je to krásné. Tohle u nás není, evropský divák je mnohem konzervativnější.

Abakan a okolí

Abakan je hlavním městem Chakaské republiky. Má 170 000 obyvatel a protékají jím řeky Abakan a Jenisej. Prochází tudy také hlavní železniční trať a je tu i letiště. Oproti Praze je tu krásně čistý vzduch.

Architektonicky je ale Abakan dost nehezký. Je to takový typ města z 60. let. Na hlavním náměstí u nás doteď sedí, jak my říkáme, „ďádinka Lenin“. Mnohem zajímavější je okolí a příroda. V rajónech kolem města jsou malinké dřevěné chaloupky a dále pak už stepi, hory (Altaj, Sajany), slaná léčebná jezera…

Asi 90 km od nás je vesnička Šušenskoje, kde byl na příkaz cara internován Vladimír Iljič Lenin. Díky tomu byla tato vesnička zachována. Není to typ skanzenu, kam se přivážejí různé drahocennosti, ale je to opravdu zachovalá vesnice tak, jak byla na začátku století. Mohlo by se zdát, že lidé, kteří vás provázejí touto vesničkou, jsou nadšenými příznivci Vladimíra Iljiče, ale není to pravda. Podávají prostě informace, jak to bylo, a spíš vyprávějí o stavbách a o tom, jakou mají hodnotu.

Náš byt je asi 5 minut pěšky od divadla, takže nemusím používat městskou dopravu, v klidu, bez nervů dojdu do práce. Kromě našeho republikového divadla loutek je v Abakanu ještě ruská činohra a chakaská činohra. Také tu máme filharmonii.

Úředním jazykem je ruština, ale Chakasové mají také svůj jazyk, takže představení, která se hrají v Chakaském národním divadle, jsou v chakaštině. Kromě Chakasů a Rusů je tu ještě ohromné množství dalších národností, např. Němci nebo polská menšina.

Žeňa také zjistil, že v nedalekém závodě Aluminium, který je naším sponzorem, pracují dva Češi, pravděpodobně manželé. Bohužel se mi dosud nepodařilo se s nimi setkat osobně, i když jsme na sebe vzájemně už dvakrát čekali na vrátnicích. Jednou oni čekali na mě, a já v té chvíli hrála, podruhé já čekala na ně, a oni pracovali. Tak doufám, že se nám to podaří příště.

Menhiry a šamanismus

Chakasové jsou jeden z těch mnoha malých národů a národností (celkem jich je v Rusku asi 227), které opravdu trpěly 70 lety komunismu, protože kultura většiny z nich byla komunisty potlačena. Cítím, že z toho mají určitý komplex. Nyní se už 10 let snaží nejen Chakasové, ale i Rusové žijící v Chakasii kulturu povznést, protože vědí, že je ohromně hodnotná. Chakaská kultura je velmi stará, je dokonce starší než kultura egyptská! Jsou tu krásné menhiry, tj. obrovské kameny (podobně jako v Anglii Stonehenge), kde byla pohřebiště. Chakaské náboženství bylo založeno na šamanismu. Dodnes to funguje – u nás jsou šamani, se kterými se sice nestýkáme, protože oni o sobě samozřejmě nedávají vědět, ale je fakt, že např. vím o jedné herečce z činohry, že se šamanismem zabývá, čímž navazuje na tradice své babičky, prababičky atd. Nikdy jsme se spolu o tom ale nebavily a já nechci toto téma odkrývat, protože jakmile zacházíte do hloubky v šamanismu, tak se to nemusí vyplatit.

Fotografie z představení Altyn ajach na motivy chakaského eposu.

Abakan je pro ruskou inteligenci synonymem gulagu. Je to místo, kam jak car, tak později Lenin a Stalin vysílali příslušníky inteligence do vyhnanství. Spousta lidí tam poté, co si odpykala nepochopitelný trest, už zůstala a založila si rodiny. Většina mých kolegů z divadla jsou vlastně potomci těchto politických vězňů.

Divadlo Skazka

Loutkové divadlo Skazka sídlí v Abakanu na ulici K. Marxe č. 5. Hrajeme téměř každý den, volno máme jenom v pondělí, zato v sobotu a v neděli hrajeme dvě představení. Repertoár není určen jen dětem, ale i dospělým. Z celkem 28 představení je jich 6 tematicky vyloženě pro dospělé. Některé pohádky hrajeme ráno pro děti a s menší změnou ;-) stejné představení večer pro dospělé.

Ve středu vyjíždíme na zájezdy. Vzhledem k velikosti země na to, abychom hráli jedno představení, jedeme divadelním autobusem třeba 400 km do malé vesničky.

Je krásné, že loutky nám dávají možnost komunikace beze slov. Mám ale i jednu zkušenost, kdy jsem hrála v ruštině. Musela jsem totiž narychlo zaskočit za kolegyni, která onemocněla. Měla jsem hrát novinářku, což jsem vyřešila tak, že jsem tu roli za noc nastudovala s tím, že jsem zahraniční novinářka, abych nějak obhájila svůj akcent.

Představení pro hluchoněmé

Máme také nádherné představení pro hluchoněmé děti. Nikde ve světě jsem nic takového neviděla. Pan režisér udělal představení Zlatý kohoutek od Puškina. Metoda je hodně jednoduchá. Vyřešilo se to tak, že máme obrázkové divadlo. Děj se odehrává dětem před očima tím, že se mění obrázky, a navíc máme loutku profesionálního tlumočníka do znakové řeči. Tlumočník ale není vidět, je to loutka s živýma lidskýma rukama. Děti tedy mají možnost sledovat nejen to, co se odehrává, ale i překlad tohoto tlumočníka. Dále používáme muziku, která je dost hluboká, takže děti, i když ji nemohou slyšet, cítí alespoň vibrace.

Spolupráce s vězni

Žeňa také spolupracuje s vězni. Náš soubor ale s nimi přímo do styku nepřichází, pouze když jedeme s představením do věznice (u nás se říká „do 35. zóny“), tak máme možnost kontaktu s těmito lidmi. Žeňa tam měl kroužek vězňů, s nimiž dělal tzv. umělecké dílny (rusky „mastěr klassy“). Byla to vlastně nabídka ze strany nadace Soroš, kterou jsme využili. Předtím, než odjížděl do Prahy, mu zavolali, protože tento kroužek asi 12 vězňů pro něj sám od sebe připravil představení. Žeňa říkal, že to byl pro něj strašně silný zážitek a že opravdu plakal, když viděl vězně, jak si sami z materiálů, které měli k dispozici, udělali loutky a od srdce předvedli hru na téma týkající se jejich života. Bylo to prý úžasné. Žeňa se potom vracel z Prahy s tím, že chce opět pracovat se „svými“ vězni, no a oni mu řekli: „Ale tady už váš kroužek není“, protože všechny propustili za vzorné chování.

Také jsme udělali jednu akci, kdy jsme pozvali do našeho divadla vězně a zároveň jejich manželky a děti na dětské představení, které jsme hráli zdarma. Došlo tam k setkání, kdy se ty rodiny neviděly třeba šest či sedm let. Bylo to velmi silné a i ti dozorci, kteří je mají na starosti, byli za tuhle akci ohromně vděčni.

Projekt Společná minulost

Novináři v Chakasii mají poměrně slušné povědomí o České republice. My však chceme Českou republiku malinko představit i našim ostatním spoluobčanům. Připravujeme česko-chakaský projekt s názvem Společná minulost. Pro tento náš projekt jsme si vybrali hru pana Václava Havla, který má obdobnou zkušenost jako bývalí političtí vězňové žijící u nás v Chakasii. Rozhodli jsme se pro hru Audience, 7. září máme premiéru. Při té příležitosti chceme udělat výstavu o České republice, abychom ji přiblížili našim divákům. Na premiéru samozřejmě chceme oficiální formou pozvat i pana prezidenta Havla, i když víme, že určitě nebude mít čas. Nicméně už díky tomu, že jsme ho požádali o odpuštění autorského honoráře, nám až do daleké Chakasie přišel dopis, že nám drží palce a že mu dělá velkou radost, že jeho hra bude uváděna až na Sibiři, a daroval nám ji.

„Načalnik kultury na Čukotke“

Jako republikové divadlo bychom měli být pod záštitou ministerstva kultury Chakaské republiky, ale toto ministerstvo nám na naši produkci nedává ani kopejku. Peníze na provoz nám zařizuje naše paní ředitelka. Je to dáma, která byla 12 let „načalnik kultury na Čukotke“, tzn. takový ministr kultury nebo kulturní atašé na Čukotce (viz mapku výše). Před dvěma lety se vrátila do Abakanu, protože tam žijí její rodiče, a dostala možnost pracovat jako ředitelka našeho divadla. Je to výborný člověk, má zkušenost s provozem kultury, takže shání sponzory a umí to. Díky tomu můžeme existovat a jezdit po světě a po různých evropských festivalech.

Mapa s vyznačenými městy Prahou, Petrohradem, Moskvou a Abakanem.

Toto cestování je ale spojeno s problémy. Když já odjíždím do Ruska, musím mít vízum. Když jede náš soubor sem do Evropy (byli jsme ve Francii, v Polsku a v Čechách), tak všichni musejí mít víza, protože nejen Francouzi, ale teď už i Poláci a Češi zavedli vízovou povinnost. Vízum se dá ale v Rusku získat jen v Moskvě nebo v Petrohradě. Přitom Abakan je od Moskvy tři a půl dne cesty vlakem. Řeší se to pomocí faxů, ale i s tím mám jednu špatnou zkušenost, kdy se mi to neosvědčilo. Po čtyřdenní cestě z Abakanu do Petrohradu jsem tam přijela s tím, že jsem měla mít zařízeno vízum pro Žeňu. Řekli mi ale, že vízum není, protože fax nedostali. Takže jsme museli čekat týden, než nám vízum zařídili, ačkoli jsme už měli letenky. Byla to nejen ztráta času a peněz, ale i nervů.

Mezinárodní úspěchy

Abakanské loutkové divadlo slavilo v minulých třech letech velké úspěchy včetně zahraničních zájezdů a ocenění. V loňském roce bylo divadlo pozváno na festival Passage, což je festival východní Evropy, který se odehrává v městečku Nancy ve Francii. Byli jsme pozváni jako jediné loutkové divadlo, a to s představením Jidáš Iškariotský – zrádce v loutkové podobě. Je to hra na filosofické téma, což bylo pro Francouze něco naprosto neobvyklého. Oni znají loutky jen z představení pro děti. Pomocí loutek se ale dají dělat překrásné věci, protože loutka je sama o sobě symbol.

Letos jsme byli ve Francii, v Polsku a v Praze. V Nancy jsme tentokrát uvedli v Žeňově režii světovou premiéru hry Jakob Jakobson, která byla napsána už ve 30. letech.

Hrdelní zpěv

V Praze jsme vystoupili v rámci festivalu Mezinárodního loutkářského umění s představením Altyn ajach – Zlatá číše na téma chakaského eposu o vzniku světa. (Podle chakaské tradice prý „na počátku byla kachna“…) Podařilo se nám sehnat skvělé kluky – muzikanty, kteří celé představení doprovázejí původní etnickou hudbou z tamější oblasti. Hrají na originální hudební nástroje a používají tzv. hrdelní zpěv, což je takové místní specifikum. Narodí se s tím pouze lidé z Altaje, Chakasie nebo Tuvy (viz mapku výše). Jeden z nich teď studuje hrdelní zpěv oficiálně na škole, druhý je takový nadšenec a třetí je redaktor v chakaském rádiu a muzikant. Jinak v našem souboru je 12 herců, z nichž do Prahy přijelo 6, plus ti tři muzikanti. Mám radost, že jsme se mohli právě s tímto představením podívat do Prahy.

Pod jednou z těchto masek se v pražském vystoupení skrývala i Danka.

Za rok určitě na festival nepřijedeme, ale teď jsme dostali krásnou nabídku z Ostravy a doufám, že to vyjde. V Ostravě je loutkové divadlo a jeho umělecký šéf nás pozval na svůj mezinárodní festival, který se koná začátkem října. Snad se nám podaří vyřešit všechny problémy a zařídit víza, abychom mohli přijet. Možná, pokud vše dobře dopadne, se pokusíme s naším představením zavítat i do Prahy.

(S využitím rozhlasových rozhovorů Danky Chroustové s Janou Klusákovou a Antonínem Zelenkou zpracoval a mezititulky opatřil -JaN-.)

P. S. Audience dopadla skvěle. Dokonce se nám podařilo setkat se osobně s Havlem a předat mu dárek od divadla k narozeninám – to bylo 5. 10. 2001, když předával Cenu VIZE prof. Zdeňku Neubauerovi v Praze (my jsme v té době byli v Čechách na festivalu v Ostravě).

Naše divadlo bylo také nominováno na Zlatou masku, což je asi nejprestižnější ocenění v oblasti kultury v Rusku, a celá akce a ceremonie se odehrává kolem 12.–14. 4. 2002 (Žeňa byl nominován jako nejlepší režisér, potom máme nominaci na nejlepší představení a třetí nominace je nejlepší výtvarník). Držte palce, abychom si odvezli alespoň nějakou cenu (pravda je tedy, že už pouhá nominace se počítá za úspěch).

P. P. S. Žeňa Zlatou masku opravdu získal!

1 Rusky „Chakassia“, v češtině též „Chakasko“, na přání Danky ovšem dáváme přednost překladu „Chakasie“. (Pozn. -JaN-)