Ahoj lidičky,
už jsem dlouho neseděla u počítače, a tudíž neměla příležitost vám
povyprávět něco horkého z Chile. Omlouvám se předem, pokud budu
opakovat něco, co už vám Petr vyprávěl.
Co se týče naší práce, delší dobu už beze změny, i já jsem se zabydlila a pracuji jen na jednom místě – ve fitcentru. Pracuji jako Petr 48 hodin týdně, ale bohužel každý den jen 8 hodin, tudíž 6 dní v týdnu. Asi nevíte, že už také konečně nepracuji na černo, požádala jsem o pracovní vízum a dostala dočasné povolení k práci. Je to o starost míň, protože jinak bychom byli nuceni vycestovat do Argentiny, aby se mi prodloužilo turistické vízum, a odtud je to celkem slušný kus cesty, protože tu není poblíž hraniční přechod.
Co se týče jídla, abychom také potěšili spolek Kugas, sbíráme recepty a to převážně jakým způsobem připravovat všechny ty mořské příšery, které se tu vyskytují: chobotnice, krabi, škeble, hlemýždě (nebo jak se to nazývá), ježci apod. Moc nám to zachutnalo a já, přestože se mi ještě před 2 měsíci zvedal žaludek jen při pohledu na ně, se je snažím koupit, kdykoliv máme možnost. Je skvělé, že příprava trvá tak 15 minut, navíc je to chutné (pro nás) a zdravé. Můžou se koupit nějaké druhy mražené v obchodu, ale nejlepší jsou čerstvé a pro ty musíme do přístavů do sousedního městečka. Vždy jsme je ale zatím konzumovali vařené, místní to jedí i syrové, prý to je „rico“ (= chutné). Ryby a mořská havěť tu jsou levné, ani nemáme možnost vše ochutnat, protože nevíme jak to připravovat a Chilani moc dobří kuchaři nejsou.
Přibrali jsme na váze, dokonce i Petr, asi to dělá ten čerstvý
vzduch a s tím spojená chuť k jídlu, tak snad nás poznáte, až se
vrátíme, protože z nás mohou být dvě pořádné koule.
Předminulý víkend jsme tu měli návštěvu ze Santiaga, jeden belgický pár, který jsme poznali ve škole a který teď také žije v Chile. Pořádali jsme „asado“ – grilování, které je v Chile moc populární. Šéfkuchařem byl Rodrigo, Petrův kolega, a griloval kuře, hovězí, vepřové, párky, klobásy – ještě dva dni potom jsme dojídali zbytky, holt přece jen v konzumaci masa za Chilany zaostáváme.
Minulý víkend jsem poprosila jednoho kolegu z práce, aby za mě
vzal v sobotu službu, takže jsme po delší době mohli vyrazit někam
dál na celý víkend. Vypravili jsme se do hor, odtud vzdálených asi
dvě hodiny autobusem, a prozkoumávali údolí řeky Elqui. Přestože tady
u moře už klepe na dveře zima, ve vnitrozemí bylo přes den až 30
stupňů a slunce nám dalo poznat, že má ještě sílu. Vyšplhali jsme se
na jednu horu u vesničky Pisco Elqui (vyrábí se tu pisco – pálenka z
vína) a nahoře jsme byli odvděčeni pohledem na celé údolí, zelené,
plné vinic a na okolní polosuché hory, které sahají až do výšky
přibližně 4500 m. Druhou noc jsme spali ve stanu ještě více ve
vnitrozemí, na zahradě jedněch lidí, kteří měli domek jak z pohádky:
ze dřeva a kamení, velká okna s výhledem na hory, střechu z listí
bambusu a uvnitř krb a oheň. Jediné, co by do té pohádky nepasovalo,
byl počítač s internetem. Také se snažíme naučit salsu, takže
případní zájemci o výuku tohoto tance mohou poslat přihlášky na naše
adresy. Až se vrátíme, budou z nás profesionální tanečníci.
Zatím
jsme ale stále u základních kroků a stále nějak nemůžeme pochytit ten
její rytmus a ladnost pohybu, ale to přijde, nebojte.
Tak to je tady z La Sereny ve stručnosti vše, těšíme se na vaše zprávy a Petr zas něco dalšího později připíše.
Mějte se všichni moc krásně.
2. Fotky z Chile