Vánoční besídka

Na Tempo jsem dorazil asi v 18 h. Uvnitř už byly Kristýna P., Danka Ch. a především Topiho KAMNA. Po chvíli se objevil i stromeček s Petrem S. Danka se ihned s nadšením pustila do zdobení hlavního symbolu Vánoc a poté, co mi rozflákala jednu z ozdob, jsme se odebrali do vedlejší místnosti dotvořit úvodní „speech“, na jejímž přibližném znění jsme se dohodli den předtím. Asi v půl osmé už byla naprostá většina účastníků přítomna, a tak jsme s pláčem v hlase přednesli svůj projev¹, a tím zahájili celou akci. (Na četná přání ho otiskujeme v plném znění.)

Drazí spolužáci,
dostalo se mi té nečekané pocty, že vás zde mohu přivítat na této naší malé vánoční besídce, která se možná stane besídkou poslední...

Ano, jsou tomu už více než tři roky, co jsme poprvé spatřili druh druha... Vidím to jako dnes, jak usedáme do těch našich krásných zelených lavic, plni očekávání toho, co přijde, i toho, co bychom pouze chtěli, aby přišlo... Po levé straně – okna – onen spojovací článek mezi námi a okolním světem; po pravé straně pak – propojení s učitelskou knihovnou prostřednictvím otvoru ve zdi. A potom... (pláč)

Danka s Honzou dojatí k slzám při úvodním projevu.

A potom vstoupil ON – blonďatý kulišák Filip. V tu chvíli jsme všichni pochopili, že léta strávená na gymnáziu v Praze 4 – Michli, Ohradní ulici č. p. 55/111, PSČ 145 03 se stanou tím nejkrásnějším obdobím našeho života. Byl to ON, kdo první pronesl onu magickou větu, jež tak spolehlivě působí jako katalyzátor našich myšlenek: „MÖCHTE JEMAND AN DIE TAFEL GEHEN?“

A stejně tak i další velcí mužové a ženi, kteří usilovali o rozšíření našich vědomostí... (pláč) Tak např. sám velký Herr Nagel, jehož věty byly často až neuvěřitelně nabyty a prosyceny informacemi – viz: „Německo je po USA, Sovětském svazu a Japonsku čtvrtým nejvyspělejším kapitalistickým státem Evropy.“ Či prof. Kácovská, která nám poskytla tak mnoho přímo životně důležitých poznatků, jako např. „Když půjdete kolem někoho v silonovém plášti, tak dostanete ránu!“ Rovněž tak i Kamil Trmal, jenž nám objasnil, že „zlato se používá např. v kostech, protože je odolné proti mořské vodě“. A konečně Zlatý Ámos Pavel Máša, jehož vášní bylo podílet se s námi o své hluboké znalosti o tragických koncích velikánů světových dějin – viz např. občan Robespierre, „který měl ustřelenu spodní čelist, takže ani nemohl pronést žádný projev pro historii – bez té čelisti...“ A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na paní prof. Alexovou, která vždy otevřeně a upřímně říkala každému do očí, co si o něm myslí, jako např. jednomu našemu nejmenovanému spolužákovi řekla: „Co je strašné, Sobotka? Že neumíte psát? To mě u vás ani nepřekvapuje...“ (pláč)

Po tomto úvodu jsem společně zapěli známý vánoční evergreen o transportování denního tisku, hudebně doprovázeni naším dvorním kytaristou Marfou. Následovalo rozdání dárků od Ježíška a jiných dobrých duší a po něm komická scénka dvojice Munzar–Alexander KDO SI POČKÁ, TEN SE DOČKÁ!, kterou jsme si připomněli besídku v prváku.

V další části večera, jež by se dala nazvat jako „volná zábava“, se Jana V. náhle vytasila s Deníkem z lyžařského výcviku ’89, tj. se slavným dokumentem z 1.B, který sice koloval v několika exemplářích po třídě, ale jen málokdo jej mohl číst kompletní. Deník se stal okamžitě středem zájmu neustále se zvětšující skupiny lidí, a to k nevelké radosti Martiny Š. (Říkala cosi o Janě V. a uškrcení...) Když však požadavek: „Přečtěte to nahlas!“ zazněl i od stolu pánů, kteří až do té doby pečlivě stopovali, za jak dlouho projedou autíčkem svůj stolní slalom mezi zátkami od piva, a když jsem Martině slíbil zvýšený příděl rumu, pochopila, že další odpor by neměl smysl. Tak jsem to přečetl.

Pro ty, kdo nevědí, o co go – deník je kolektivním a vpravdě mistrným dílem jistého dívčího pokoje. Jeho hlavním motivem (leitmotivem) je vztah některých našich spolužaček ke Kamilu Trmalovi a patřičná žárlivost na jeho ženu Olinku. Historka s citrony a jiné pecky – vše podáno s přímo sžíravou ironií přecházející někdy až do sarkasmu (hlavní slovo při psaní měla zřejmě Petra) – představovalo jeden z vrcholů večera.

Krátce po přečtení tohoto díla jsme usoudili, že nemá cenu čekat s přípitkem na naše drahé profesory, a do nového roku jsme si markovičovsky popřáli: AŤ JE LEPŠÍ, NEŽ BUDE!

(Dobrá rada pro abstinenty – držte se Nohavicova „Pijte vodu a nepijte rum!“ Přestože jsem si jen jednou lokl, jsa přesvědčen, že tak málo rumu mi přece nemůže nic udělat, cítil jsem ho v žaludku po celý zbytek večera. Přece jen můj „nezávislý“ organismus není zvyklý na 40% C₂H₅OH. Naštěstí jediným následkem bylo, že jsem si toho dne odpustil své jinak velmi oblíbené rumové pralinky. Nicméně bych opravdu rád věděl, kdo vlastně na tu pitomost připíjet si rumem přišel...)

I další část programu se nesla v duchu vzpomínek na 1. ročník, v němž jsme byli snad ještě blbější než teď (ač se to zdá po takřka čtyřletém působení v HUPSISu téměř neuvěřitelné). První vzpomínkou byla anketa Jak si představuješ vánoční besídku?, v níž skoro všichni (mj. i Martina H., Daniela P., Marfa, Šógún atd.) chtěli disco či „dízu“(!), a druhou vzpomínkou – odpovědi na otázku Co si myslíš o našem novém kolektivu? Také v této vlastně první anketě v historii Bažanta zazněly pěkné perly (např. Radek: „Ještě je brzo myslet.“)...

Zatímco jsme se bavili nad svými výroky z doby před třemi lety, dorazilo i dlouho očekávané duo našich pedagogů.

Zábava pokračovala nerušeně dál několika oblíbenými songy, z nichž největší pozornost nově příchozích vyvolal zřejmě Generál Laudón, když mezi odpověďmi na otázku, jaká že ženská to vlastně vede vojenskou patrolu, zaznělo kromě „perverzní“ či „frigidní“ také „Filip“, „Vlasta“, „František“ a konečně „červenobílá“!

Závěrečnou tečkou (alespoň pro ty, kteří se nerozhodli odjet nočním autobusem, dojít domů pěšky, či přespat na Tempu) pak byla přehlídka nejslavnějších výroků „neméně slavných osobností“ za celou dosavadní dobu našeho gymnaziálního studia.

Vánoční ráz besídky nevyprchal ani po odchodu pana prof. Nováka, paní prof. Felcmanové a většiny dalších hostů a aktérů zároveň. Zazpívali jsme si – kupodivu dost čistě – jednu známou koledu, takže když se Pavel K. vrátil z obhlídky Šógúna a Topiho, kteří venku šermovali spartakiádními tyčemi, a zeptal se nás, co je nového, kdosi mu popravdě odpověděl: „Narodil se Kristus Pán.“ Zareagoval na to po svém: „Jó? A kterej to je? Haci?“...

Myslím, že zde je to pravé místo pro ukončení mé reportáže, neboť brzy poté jsem se i já vydal na cestu k domovu, takže co se dělo pak, to by se mohl pouze domýšlet...

-JaN-

1 Tento projev se stal později základem pro smuteční řeč při posledním zvonění.