Jak bylo na výletě 1

Událost zvaná školní výlet patří neodmyslitelně k závěru školního roku. Paní učitelky nadiktují dětem do notýsku, že ve středu si mají vzít chlebníky, pořádný krajíc chleba s máslem (ti movitější s libovolnou uzeninou), seřadí je do dvojstupů a s písní na rtech se vyrazí na Karlštejn.

Děje se tomu tak především na školách základních a my, velcí středoškoláci, jelikož Karlštejn už známe jako své boty, vymýšlíme trasy značně odlišné, pokud možno s co nejdobrodružnější zápletkou. A nejinak tomu bylo i letos.

Myslím že nemít ve třídě Jitku, asi bychom mnoho akcí nepodnikli. Role organizátora je jednou z těch nejnevděčnějších a člověk, který něco neustále zařizuje a obtelefonovává pro dobro druhých, pak od nich neslyší ani buřt, a tak tedy dík, Jitko, alespoň touto cestou.

Přece jenom v nás něco ze základních škol zůstalo – když ne na Karlštejn, je tu po ruce třeba Kokořín (loni to byl Křivoklát). Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. A držte si klobouky, jedeme z kopce!

Doprava na místo určení se odehrála několika způsoby. Vyměklouši použili dopravních prostředků ČSD či ČSAD (nutno přiznat, že trojí přesedání v případě ČSD asi zas takovou vyměklostí nebylo – podrobnosti o cestě této skupiny naleznete jinde), Pavel K. prohnal svého motorového oře, někdo snad dorazil stopem a my drsňáci jsme to vzali kolmo. (Začíná se to jevit, že ostatní jeli rovnoběžně.) Skromně přiznám svou příslušnost k drsňákům, což znamená popis této cestovní varianty.

Začalo to skutečně slibně. Když jsem dorazila na místo našeho startu do ulice Na líše, měl už Petr V. umně vyčesané dráty na předním kole. (Pro nezasvěcence do cyklotematiky poznamenám, že se s kolem bez spojovacích drátů nejezdí zrovna nejlépe.) Celkem rychle se podařilo spravit, a proto už v půl desáté (ó, jak časně) můžeme tvořit útvar, tzv. kološtrúdl. A suneme se přes Spořilov, Zahradní Město, Měcholupy a Dubeč směrem ven z hlavní aglomerace. Lížeme okraj Prahy tak dokonale, že když se radujeme, jak už jsme spousty kilometrů od ní pryč, objeví se opět cedule Praha XYZŽ – Horní Dolní. Katka Ch. se ne a ne dočkat, kdy už konečně budeme překonávat Labe. Zřejmě ji láká představa brodu s kolem nad hlavou. A tak jsme s ní alespoň solidárně zklamáni, když v Kostelci nad Labem vjíždíme na úplně obyčejný most. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nejlepší, co v této chvíli znám, je protivítr. Zásadně vyjíždějte na kole, pouze když je protivítr. A aby to mělo ještě pořádný účinek, naložte si na záda co nejtěžší batoh.

Nebudu tu cestu příliš protahovat. Asi po hodinovém znovunačerpávání sil vyrážíme opět určeným směrem. Do Kokořínského dolu přijíždíme kolem půl čtvrté (chrti jako Honza A. jsou tu samozřejmě podstatně dřív) za povzbuzování již přijevších. Překotně si navzájem vyprávíme zážitky z cest – myslím, že by to vydalo na slušně napínavou povídku. Byla by třeba o tom, jak šly holky pozdě v noci lesem s vreckovým nožíkem v ruce a potom se ve dvě hodiny utábořily na návsi, jak kluci, ač to zní zcela neuvěřitelně, tlačili spolu s ostatními cestujícími lokomotivu, či jak se dobrotivý Tomáš Hladík nechal kolisty tak naložit, že si na všechny ty spacáky, karimatky a stany musel vzít vozík. Určitě by tu nechyběl ani památný výrok pana profesora Nováka, který coby jedoucí poslední v kološtrúdlu informoval čelního Honzu A.: „Když už tu budu já, to znamená, že už přijelo 90 %.“ (Výrok se nakonec ukázal i k překvapení jeho autora pravdivým, neboť jeden z kolistů tábořiště přejel, takže opravdu dorazil až po panu profesorovi.)

Vydáváme se časně ráno (půl osmé) nakupovat, ovšem pan soukromník počítá s tím, že si rekreanti rádi pospí, a proto svůj tuzex otvírá až v deset hodin. Sympatická je zavírací doba – „dle potřeby obyvatelstva“. To nás teď zrovna ale tak nebere, jelikož nemáme co k snídani (kdyby jenom k snídani) a chtěli jsme co nejdříve vyrazit na Bezděz. Pokračujeme dál po silnici, přece někdy někde musíme na nějaký obchod narazit. Tři kolometry (profesionální deformace, mají to být kilometry) do kopce se jeví alespoň jako deset, a kdo by čekal, že zrovna tady v Nebuželích mají v sobotu zavřeno! Nevadí. Kolo je rychlý dopravní prostředek, a tak sedm kilometrů do Mšena uběhne jako nic. Po téměř zdařilém nákupu (skoro nic tu nemají, a když už, tak s pěknou cenou) sedíme na zemi před obchodem, ukusujeme z velkého bochníku chleba, vedle nás koš na odpadky a rozlité mléko dokresluje atmosféru a paní, která jde kolem nás s taškou na nákup, si neodpustí poznamenat: „Chudinky, vy máte takovej hlad!“ Takhle nějak jsem si vždycky představovala nezaměstnané. Vracíme se do kempu přes Ráj a v nohou máme celkem 23 km. Asi kolem jedenácté se konečně dáváme do kupy a v hojném počtu razíme na Bezděz. Do vesnice Houska vede příšerný krpál, když nebudu přehánět, tak je to asi 90 °. Honza A. tvrdí, že to vyšláp na kole, ale mám o tom vážné pochybnosti. Mám totiž pocit, že by to ani nebylo v lidských silách.

A už je vidět dvouhrbý Bezděz a netrvá ani tak dlouho a my svá vozidla připoutáváme k mohutné lípě pod hradem. Při opětném stoupání do kopce vzpomínáme na Máchu a poučeni, jak vypadá Kavyl Ivanův můžeme podniknout útok na hrad. „Můžete si při výkladu třeba sednout na zem,“ nabádá nás průvodkyně. Nic. Stojíme dál. „Ráda bych vás přivítala na Bezdězu a hned vám sdělila, že jste překonali výškový rozdíl 160 metrů.“ Tato slova coby placebo mají jedinečný účinek a okamžitě sedíme schváceni na zemi. Na Bezdězu donedávna probíhaly rekonstrukce, ale jelikož došly finance, byly předčasně ukončeny. Revolučně zmizela i ohrada, která zastiňovala výhled do vojenského prostoru. V hradní kapli zpříjemňuje návštěvníkům prohlídku skupina Zvony, zpívající převážně písně známé. Neustále si vytleskáváme další a další přídavky.

Jízda z vesnice Bezděz dolů na hlavní silnici probíhá ve styl kamikadze. Většina brzdového zařízení pokud možno dodělává, Martinovi F. se na vypůjčeném kole zasekl volnoběh, a tak musí neustále šlapat. I z kopce.

Poslední zastávkou dnešní výpravy jsou Doksy a Máchovo jezero. Potkáváme tu zcela uťapané (pozor, ne uťápnuté) spolužáky a ani z nás už nečiší o mnoho víc energie. Někteří odvážlivci se koupou. Cestou zpátky se mi dělají mžitky před očima, že to všechno moje kolo přežilo, a moc a moc si přeju, aby tomu tak bylo i po následující dny. Radši se ani nezajímám o to, kolik jsme toho dnes ujeli.

Ráno přijíždí další posila – Lucka s Danielou. Vydáváme se do Liběchova, kde jsou umístěny sbírky Náprstkova muzea. Je mnohem větší vedro než včera a na dohled žádné svlažovací prostory. (Pokud nemám na mysli jisté kulturní zařízení.) Ve dvanáct hodin až nervózně přešlapujeme před dveřmi zámku. Jsme přičleněny k menší skupince. Sbírky jsou naprosto uchvacující a nesmírně obdivuji šikovné lidské ruce, které dokázaly něco tak krásného vytvořit. Zcela vyčerpány víc jak hodinovou prohlídkou vegetíme chvíli v parku a poté se úplně náhodou vstrečájemsja s našimi drahými spolužáky. Jana C. si neustále dobírá Honzu, kterým autobusem že to sem přijel, a Honza snažící se nejprve objasnit svou pozici jak ministr ve vládě nad tím už po chvíli jen rezignovaně mává rukou.

Na zpáteční cestě začíná pršet a krásně to chladí naše supění do kopce. V dobrém úmyslu, že se to brzy přežene, se zabydlujeme ve Vidimské čekárně na autobus. Aby nám to nebylo líto, přijíždí po chvíli traktor s valníkem a vyskakuje z něj místní omladina. Chovají se k nám velice přátelsky a naše původní reakce je typicky městsky nedůvěřivá. I tak se přesvědčujeme, že v některých ohledech máme ještě skutečně co dohánět. Úplně náhodou se dozvídáme o můstcích přes skály, které tu za vesnicí dala vystavět kněžna z místního zámku. Bezprostřední vesničané se okamžitě vžívají do role průvodců a hned jsou ochotni vše s námi prošmejdit. Nevynechávají ani svou klubovnu, na které je umělecky vyvedena cedulka JESTŘÁBY – skaucký oddíl.

Po půldruhé hodině se déšť konečně trochu umoudřuje a my se můžeme vydat na cestu. Sjezd lesem je dost sebevražda – přes cestu jsou větve.

Večer probíhá ve znamení vyprávění vtipů, nejoblíbenější jsou ty o policajtech – třeba jak si kopali v hausbótu sklep (Lucka hned přisadila váhu tím, že mají v hausbótu prý taky sklep). Nikdy bych nevěřila, jakejm blbostem se budeme smát. Probíhá sháňka po Martině Š. Někdo dokonce začíná šířit fámu, že odjela do Prahy. Omyl. Vrací se s ostatní veselou bandou v podezřele dobré náladě.

Probouzíme se do tvrdé reality. Kapky ještě spokojeně bubnují na střechu naší boudičky a občas některá z nich všetečně pronikne dírou ve střeše a spustí se na zem přímo vedle Evy. Představa naší nadcházející cesty je značně nelákavá. Ale jsme přece drsňáci, a tak chtíc nebo nechtíc se postupně v malých skupinkách vydáváme na cestu. Část výpravy, ve které se momentálně pohybuji, se rozhodla to vzít tou nejpřímější cestou. Dálnice, nedálnice. Teď už je všechno jedno. Promoklí na kost jsme už před Mělníkem. Proto se snažíme zabírat do pedálů, seč síly stačí, a jedeme bez zastávky. Cesta do Prahy skutečně netrvá dlouho, ale to totiž ještě vůbec netušíme, co nás čeká.

Říká se, že v patových situacích se utužuje lidský charakter. Snad to alespoň k tomu pomohlo. Věřte, že bude dlouho na co vzpomínat. Druhý den ve škole se dozvídáme od ostatních jejich zážitky. V tomto případě si myslím nemáme co závidět.

I přes ten koncový mírný error se výlet určitě zdařil, každopádně nejen tím, že jsme unikli závěrečnému zkoušecímu finiši. Zapomněla jsem na něco? Snad ano, zeptat se pana Šímy, zástupce Sazky, zda proběhlo vše podle platných regulí a jestli jsou vylosovaná čísla platná. Myslíte, že má pan Šíma čepičku?

Teda já jsem ale ukecaná!

-jv-

	Výlet z pohledu skupiny vyměkloušů
	Ještě několik dokumentačních fotografií