|
|---|
V posledním loňském Bažantovi jste si mohli přečíst reportáž z výletu (13.–17. 6. 1991) od Jany V., tj. z. pohledu drsných kolistů. Rád bych ji doplnil, s ohledem na historickou pravdu, o zážitky skupiny, která za svůj dopravní prostředek zvolila ČSD a pěší turistiku, díky čemuž zvítězila v neoficiální soutěži Kdo dřív najde tábořiště.
Naše sexteto (Haci, Topi, Marfa, Šógún, Martin N. a já) mělo mít sraz ve čtvrtek v 15.35 na stanici metra Českomoravská. Odjezd byl naplánován na 15.58 z nádraží Vysočany.
V stanovenou dobu jsme byli na místě srazu jen čtyři. Počkali jsme 10 minut a pak vyrazili směrem k nádraží. Ukázalo se, že je dál, než mnozí předpokládali, a tak za stálého zrychlování tempa jsme doběhli na perón 3 minuty před odjezdem vlaku. Zde jsme také nalezli naše dva pohřešované – Martina a Sigiho.
Poté už cesta probíhala relativně v poklidu, nepočítám-li překvapivou skutečnost, že vlak nejel do Všetat, ale do Lysé. Nějaká paní nám ovšem vysvětlila, že to je „úplně nolmální“, a nadirigovala nás na přípoj do Mělníka. V Mělníku jsme v pohodě přestoupili do lokálky na Mladou Boleslav a byli pevně přesvědčeni, že se už nic nemůže stát.
Stalo. Lokálka nedojela. Motor ji zradil asi 100 metrů za Lhotkou u Mělníka. Protože trať je v onom místě jednokolejná, bylo nutno dostat lokomotivu zpátky do stanice. Vystoupili jsme a spolu s dalšími čtyřmi cestujícími dotlačili motoráček na požadované místo. („Jó, na železnici dějou se věci...“)
Po asi 15minutovém čekání nám sdělili, že nová mašinka přijede nejdřív za hodinu. Závislá „čtyřka bez kormidelníka“ (nemusím snad jmenovat) se rozhodla vyhledat nejbližší hospodu a já s Martinem hlídal zavazadla. Po chvíli neočekávaně přijel očekávaný stroj a odvezl nás dva a všechnu batožinu do Mšena. Tam jsme bágly opět vystěhovali a usedli na lavičku. Bylo 19.10. Naše chlapce čekalo asi 15 km, a tak jsme usoudili, že dříve než v půl desáté nemohou přijít. Martin k tomu filozoficky poznamenal: „To je tak, když pivo je silnější než naděje...“
V 21.30 dorazili. Následovalo krátké občerstvení a porada co dál. Ze dvou možností – přespání na nádraží nebo noční pochod k neznámému tábořišti – jsme jednohlasně vybrali tu dobrodružnější, tj. druhou. V okamžiku, když jsme už už opouštěli nádraží, přijel vlak z Boleslavi a z něj vystoupil Radek. A tak jako sedm statečných „vyměkloušů“ (analogii se sedmi trpaslíky důrazně odmítám!) s baťochy na zádech a cinkaje lahvemi piva zakoupenými v blízké restauraci nižší cenové skupiny jsme se vydali noční tmou s bílou lunou nad hlavou trnitou cestou neznámou hajhou hajhou hajhou... (Ta „luna“ nám byla v lese prd platná, takže kdyby Martin nevzal baterku, tak skutečně nevím, kdy a v jakém stavu bychom dorazili.)
Cesta „lesní tišinou“ (dost, Jícho!) zkrátka ne nepřipomínala ranní výlet na Kraličák. Nepatrný rozdíl byl jen v tom, že na Králíka s sebou nikdo netahal stan, spacák ani kytaru...
Kolem půl dvanácté jsme míjeli dosti rušné tábořiště. Ti kreténi nás oslňovali baterkami a naši skupinku pokládali zřejmě za bandu ke všemu odhodlaných traperů. Ukázalo se, že to je „céčko“, které se právě chystalo přepadnout „áčko“ a nás chtělo použít jako předvoj. („Udělejte tam pořádnej brajgl!“)
Přišli jsme až k táboru áčákú a zjistili, že ti se pro změnu chystali na příchod céčáků. Sotva jsme se tedy ocitli „na dostřel“, prokláli nás paprsky svých světlometů a položili výhružný dotaz: „Vy jste céčko?“ Po pravdě a naprosto klidně jsme odvětili: „Ne, my jsme béčko.“ To je tak zmátlo, že nebyli schopni slova, čehož jsme obratně využili a pronikli až do středu tábořiště. K naší hrůze se ukázalo být tím, jež jsme celou noc hledali. To jsme jim také i k jejich nevelké radosti oznámili a okolo půlnoci začali stavět stany. Šógúnovy pokusy o navázání družby s místními děvčaty nepřinesly očekávaný úspěch, ale i ta jedna baterka a trocha vody přišly vhod. (Děvušky se patrně drželi hesla Jana Vodňanského: Napřed služba, potom družba!)
|
|
|---|
Asi v 0.30 jsme se odebrali k ohni. Doléhala k nám vzrušená debata na téma: Jakou taktiku vymyslet na céčáky? a co chvíli kolem nás zmateně proběhl nějaký šíleně odhodlaný špión a vášnivě diskutoval se svým kolegou další postup.
A tak za vyřvávání pubertálních hrdel (kolem půl druhé jakési hovado zavelelo: „Poplááách!!!“) jsme se po 1 h ráno odebrali na lože.
V 8 h ti blbouni měli budíček a 14leté „zkušené“ školačky neměly na práci nic lepšího než co nejhlasitěji pronášet na naši adresu zasvěcené komentáře typu: „To je úroveň, ti trampové! Celou noc flámujou a teď ještě spěj!“
Z dalších událostí bych se už jen rád (kvůli přesnosti) stručně zmínil o grupě, která se v pátek vydala na průzkum jedné místní krčmy a vrátila se těsně před půlnocí.
Statisticky by se to dalo vyjádřit takto:
Totální ztráty: Lúďa, Vojťák a Fido, jenž podle očitých svědků tak kličkoval, že ušel 15 km, zatímco oni pouze 5, a aby dokázal, že není namol, pokoušel se na silnici tančit valčík a předvádět, jak dělá piruety na kolečkových bruslích...
Částečné ztráty: Haci, Topi, Sigi – zapadnuvší do bažin, když šel (bůhvíproč?) hledat jeskyni či co, a Marfa, který si zaboha nemohl vzpomenout, kde že se mu vzala na čele tak obrovská boule...
Inu – a zde musím opět citovat Martina Nečase:
Když na večer pivo ti souzeno jest,
tu varuj se za nocí rozmoklých cest...
-JaN-
 |
Výlet z pohledu drsných kolistů |
|
Ještě několik dokumentačních fotografií |